Znát pohlaví miminka? Ne, díky!

V době všech monitorů, ultrazvuků i 3D a 4D ultrazvuků, kdy můžete u svého miminka ještě v bříšku vidět každou kůstku, tep srdíčka i jeho obličej, je logické, že většina rodičů si pohlaví svého potomka nechá prozradit hned, jak je to možné. „V naší ambulanci se jedná o velmi ojedinělé případy, kdy rodiče nechtějí znát pohlaví dítěte dopředu. Myslím si ale, že pokud neexistují zdravotní důvody a rizika pro jedno pohlaví, není pohlaví dítěte podstatné,“ říká lékařka Jana Vyhnálková z gynekologické poradny v Pelhřimově.

A má pravdu, skoro všechny maminky slyšíte říkat: Vždyť je to jedno, co to bude, hlavně ať je to zdravé. Ale ruku na srdce, dámy, která z vás neřešila pohlaví téměř hned, jak se dozvěděla, že je těhotná?

Zvědavost a praktičnost. „My jsme si říct pohlaví nechali, vlastně nás ani nenapadlo nechat se překvapit. Prostě jsme byli zvědaví, bylo nám fuk, jestli to bude holka nebo kluk, ale chtěli jsme to vědět. Taky jakmile jsme se to dozvěděli, byl to Vojta a od té doby jsme mu tak říkali. A já jsem se samozřejmě nemohla dočkat, až budu moct nakupovat buď holčičí, nebo klučičí oblečky,“ svěřuje se Lucka Müllerová z Horoměřic.

Kvůli partnerovi. Hlavně maminky chtějí mít jistotu, že se otcové stihnou včas smířit s tím, že nebudou „čutat“ s prckem do balonu, ale česat panenky. „Můj manžel chtěl tak strašně kluka a byl přesvědčen o tom, že to bude kluk, že nikdy nezapomenu na to dlouhé ticho, když se dozvěděl, že budeme mít holku. Jsem ráda, že se to zklamání neodehrálo až po porodu,“ vypráví Lenka z Prahy. A těhotná Petra je na tom podobně: „Chci znát pohlaví dopředu, jednak proto, abych prcka mohla oslovovat konkrétním jménem, když si s ním povídám, a taky proto, aby měl manžel čas se smířit s tím, že to bude holčička, pokud bude. A maminky, které si to říct nenechají? Ty obdivuji.“

Ale pojďme k těm maminkám, které si říct pohlaví svého miminka nenechaly.

1. Okamžik překvapení.Tento důvod je nejčastější, prostě dvojnásobná radost a velké překvapení. Ale pozor! Ne vždy se nakonec překvapení může stát tou nejlepší volbou. O tom ví své i maminka Helena z Prahy.

„My jsme si to říct nenechali u obou dětí. Bylo to nádherné čekání, a pak překvápko. Hlavně u prvorozeného Vojty jsem věděla, že to bude kluk, neboť jsem si ho přála více než holčičku, a vyšlo to. Jenže u Terezky jsem také čekala kluka, a pak jsem byla zklamaná. Ten šok, když mi řekli: Máte holčičku. A já, abych to završila, jsem řekla: Jé, holčička? A takhle ošklivá? Chudinka malá. Teď už bych to neudělala,“ vzpomíná dnes a dodává, že si je jistá, že její zklamání holčička musela vycítit, protože hrozně plakala. Navíc se jí teď sedmiletá Terezka asi proto snaží stále dokázat, že není tak hrozná a ošklivá. „Jsou věci, které neovlivníme, ale jsem si jistá, že děti, které jednou nosíme v sobě, a hlavně ty nenarozené a krátce po porodu, dobře vědí, zda jsou chtěné či nikoliv. Pozor na to, maminky,“ snaží se poradit Helena.

2. Poslední naděje.Nechat si odhalit pohlaví dítěte až při porodu, může být záchytným bodem pro rodiče, kteří si nechtějí připustit, že vnitřně touží třeba po holčičce. Mají tak delší naději, než kdyby si to nechali říci od lékařů hned. Pokud ale nejste přesvědčeni, že je vám pohlaví miminka skutečně jedno, nechte si to říci předem. Mohli byste totiž dopadnout jako Jana Marková, která se vyrovnávala s tím, že se jí narodil kluk a ne vytoužená holčička, čtyři týdny.

„Ani u jednoho syna jsme to nevěděli. U prvního mi to opravdu bylo jedno, a tak to bylo báječné překvapení, ale u druhého jsem si prostě vsugerovala, že to bude holka, a ona nakonec nebyla. Byla jsem z toho vážně vyřízená. Dnes už jsem samozřejmě ráda, že mám dva kluky, protože vidím, jací jsou to skvělí kámoši, ale tehdy jsem to viděla jinak,“ říká tak trochu kajícně Jana.

3. Rodinné dohady.Znáte to, čekáte první dítě, babičky natěšené a vy jim už v půlce těhotenství prozradíte, že to bude holka a navíc, že ji pojmenujete třeba Sára. Jenže mnohdy tím odstartujete rodinný kolotoč dohadů, že to není správné jméno. „No to nemyslíš vážně? Měla by se jmenovat po naší prababičce. A co třeba Anička, to se ti nelíbí?“ Něco podobného si prožila Zuzka: „Asi bych si to u druhého dítěte nenechala říct nebo bychom si to s manželem nechali pro sebe. Jednak se u nás vedly neustálé debaty o vybraném jméně a zadruhé mám všechno růžové, což jsem nechtěla.“

4. Nedůvěra v techniku.„Když jsem čekala Alenku, tak mi doktor řekl, že to bude chlapeček. Měla jsem už nakoupenou modrou výbavičku a u porodu na nás vykoukla holka. Když si manžel volal do porodnice, jestli už je mimi na světě, a sestra mu řekla, že máme holčičku, posílal ji, ať se jde znova podívat, protože my máme kluka,“ směje se maminka v jedné internetové diskusi. A to může být i další důvod, proč s nákupy výbavičky raději počkat. I technika se může splést. I když dnes už jsou takové případy výjimkou.

5. Strach z přilnutí.Pokud si necháte prozradit pohlaví v polovině těhotenství, vaše dítě se stává konkrétním malým človíčkem. A možná už i s vlastním jménem. Pro mnohé maminky je to krásný pocit, ale některé právě z takového propojení mohou mít strach. Možná se bojí, že by se ještě mohla situace do porodu zkomplikovat, možná dítě plánují dát k adopci. Pak jsou bezejmenní prcci, špunti a fazolky asi lepší volbou.

Milé čtenářky, nechaly jste si pohlaví vašeho miminka odtajnit dopředu? Napište nám do diskuse pod článkem své důvody pro a proti.