Hlavní obsah

Zoufalý příběh: Jana nemá s dětmi kde bydlet!

Foto: Thinkstock

Láska bývá slepá, o to horší je probuzení (ilustrační foto)

Čtenářce Janě je jen třicet let. Na svůj věk toho ale prožila opravdu hodně. Co všechno jí zamotalo životem, než konečně mohla napsat „a teď už nám snad bude dobře“, se rozhodla vypsat v tomto příběhu. Je to bohužel další důkaz toho, že zamilovanost bývá slepá jen chvíli, ale nejdéle trvá si fakta připustit.

Článek

„S partnerem jsem se seznámila před osmi lety. Je starší než já o bezmála deset let, ale to bylo to poslední, co by mi vadilo. Naopak – říkala jsem si, že to bude člověk vyspělý, vyzrálý, soběstačný, pořádný a pracovitý, jak o sobě rád tvrdil, ale to jsem se hodně zmýlila.

Bylo to v létě, chodili jsme spolu na noční procházky, koukali na hvězdy, sem tam jsme si na kole zajeli na zmrzlinový pohár, na večeři, bylo to fajn, ale jen na začátku našeho vztahu," popisuje růžové začátky čtenářka Jana a pokračuje.

„Blížila se zima, když se mi svěřil s tím, že nemá kde bydlet, neboť ,mu paní pronajímatelka ukončila možnost pronájmu bytu'. Protože se mé matce, se kterou jsem bydlela, zdál přítel velmi milý a solidní, ba dokonce bych řekla, že ho měla opravdu ráda, po vzájemné dohodě se k nám nastěhoval. To, že jsem se s odstupem doby dozvěděla, že ,paní pronajímatelka' byla ve skutečnosti jeho bývalá, která ho prostě vyhodila, mi ještě tehdy nepřišlo podstatné.

Zanedlouho začaly menší neshody kvůli hloupostem, ale přičítala jsem to tomu, že jsme holt oba tvrdohlaví. Po dvou letech jsme si řekli, že si vezme hypotéku na dům, a můj mladší bratr dělal mému partnerovi ručitele.

Poté jsme se stěhovali i s mou matkou do nového. Po koupi se ale přítel změnil, už nebylo společné MY, ale JÁ jsem koupil dům, JÁ jsem koupil auto, prostě jen samé já, já, já. Nebrala jsem to nijak zle, říkala jsem si, že se chlap rád pochlubí. Brzy jsem přišla do jiného stavu, byla jsem šťastná, mamka byla šťastná, on byl šťastný, prostě jsme byli jedna velká šťastná rodina. Během těhotenství jsme se ale začali hodně hádat, já byla pořád podrážděná, nemohla jsem najednou snést, že o sebe málo dbá, že si špinavé ponožky sundává u postele a podobně.

Foto: Thinkstock

Konečné řešení je velmi komplikované, a vlastně ani nemusí být konečné (ilustrační foto)

Den porodu se blížil a vše se na čas uklidnilo. Synek se narodil, a já jsem se po 9 dnech vrátila ,domů'. A pak to začalo. S mámou jsme zjistily, že partner nepracuje a ani neplatí hypotéku, i když jsme mu na ni dávali polovinu našich peněz, a to bylo necelých pět tisíc korun. Dodnes nevím, co s nimi udělal. A tak prostě přišel dopis, že dům banka dala do dražby, protože je na něm dluh 60 000 korun.

To byl tedy šok. Nemít já tehdy zlatou babičku, která nám dluh zaplatila, asi jsem se zhroutila. Ale po nějaké době přišel další dopis, opět z banky. Dohodla jsem splátky. Zanedlouho nám vypnuli elektřinu. S mamkou jsme musely vzít domácí práci, u které jsme seděly při svíčkách i 16 hodin denně. Vařila jsem za peníze ze své mateřské, prala na valše, a když jsem jednou řekla, ať přítel malému koupí kaši, chtěl ji po mně večer zaplatit.

Po roce bez elektrického proudu si ten lenoch našel práci, létal do zahraničí montovat regály. Domů sice vozil peníze, ale drtivou většinu svého platu utrácel sám. Vždycky, když byl pryč, přemýšlela jsem, že od něj se synkem a s mamkou odejdeme. Přesto jsem přišla podruhé do jiného stavu, dcerka nebyla nechtěná, ale jen neplánovaná, alespoň tedy z mojí strany. Když jsem mu ukázala těhotenský test, tak ho hodil na zem a řekl ,pryč s tím, nejsou peníze'. Jenže to se spletl, já jsem od začátku věděla, že bych to nikdy neudělala. A to, i když jsem věděla, že na ni opravdu nemáme.

Jednou jsem náhodou našla štos upomínek od různých půjček a dlužních úpisů, které schovával. Zjistila jsem, že aniž by mi cokoli řekl, dluží víc než dva a půl milionu korun. Byla jsem v naprostém šoku. Využila jsem toho, že jezdil na montáže třeba na měsíc. Když zase odjel, začaly jsme s mamkou hledat, kam se odstěhovat, jak před ním vlastně utéct. A to se nám i podařilo, pronajaly jsme si byt, kde svítilo světlo a splachoval záchod. Protože jsme měly opravdu strašně málo peněz, nemohly jsme se stěhovat normálně se stěhováckým vozem. Týdny jsme převážely věci dětským kočárkem. Tam, zpátky, tam, zpátky, do pět kilometrů vzdálené vesnice.

Ale tam nás našel. Sliboval, prosil, a nakonec byl i tam s námi. Schovával si všechno – vlastní jídlo, když my jsme pomalu neměli ani na chleba. V holině ve sklepě jsem našla schované peníze… O děti se absolutně nestaral. Jedinkrát jsem chtěla, aby je pohlídal, když jsem jela pracovat mimo bydliště. Večer se ukázalo, že jim celý den nedal najíst. A to byla poslední kapka. Nadobro jsem ho vyhodila.

Během tří let, co jsme s mamkou a s dětmi samy, proběhly různé soudy kvůli alimentům, ale on mi na děti neplatí. Nepomohla ani policie, ani exekuční, prostě nic. I tak jsem ráda, že je pryč. Děti chodí do školky, ani si ho nepamatují. Dům platí můj bratr, který z dobroty srdce tehdy ručil. A všichni se snažíme, jak to jde, žít přeskromně, ale spokojeně.

Hledáme dobrou duši, která by mne s mamkou a dětmi nechala za bydlení a stravu starat se o domácí zvířectvo, o nějaké hospodářství. V tom vidíme asi jedinou možnost… Tak nám držte palce!"

Autorka: Jana

ynezorPumanzeSaNyknalC