Inzulin si píchám i 15krát denně! Anna Fernstädtová získala senzační medaili s vážnou nemocí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Cukrovka naší úspěšné sportovkyni komplikuje každý den. „Inzulin si píchám klidně patnáctkrát denně. Někdy udělám úplně to samé jako den předtím – jídlo, dávkování – a cukr mi stejně vyletí nebo spadne. Je to pořád jiné. A občas mě to dost vyčerpává,“ popisuje naše úspěšná skeletonistka Anna Fernstädtová. Dny, kdy doma bezmocně brečí, už sice nejsou tak časté, ale nemoc zůstává velkou výzvou.

Překvapivě říká, že sport jí od cukrovky vlastně pomáhá utéct. „Trénink je pro mě pauza. Soustředím se na výkon a na nemoc nemyslím,“ vysvětluje osmadvacetiletá reprezentantka, která má české i německé občanství. Od roku 2018 závodí za Česko a v národní kombinéze získala historickou medaili.

Se svou nemocí už se naučila žít, ale i tak si občas projde těžkým momentem. Nízkou hladinu cukru v krvi pozná rychle: začne se třást a bývá nepříjemná. „Pak mě to mrzí a omlouvám se, ale v tu chvíli to nejde ovládnout.“ Vážná choroba navíc ovlivňuje i tělesnou hmotnost, což je ve skeletonu zásadní. „Platí tam maximální váha celé sestavy – závodnice plus skeleton. Když přiberu, musí být saně lehčí, což je nevýhoda. Hůř se pak ovládají,“ popisuje další úskalí.

V minulosti byla na čísla z glukometru přísná. „Řešila jsem každou odchylku. Když jsem měla špatné hodnoty, byla jsem naštvaná, frustrovaná. Dneska už to tolik nehrotím. Vím, že sport a adrenalin do toho také zasahují.“

Sílu a motivaci jí dodávají i zprávy od lidí, kteří ji sledují. „Když mi někdo napíše, že jeho dcera s cukrovkou začala sportovat, protože mě viděla závodit, tak to je ten důvod, proč to všechno dává smysl,“ usmívá se.

V rozhovoru s Barborou Černoškovou mluví i o svých olympijských cílech, o tom, proč opustila německou reprezentaci, a jaké to bylo začít s adrenalinovým skeletonem. Anna Fernstädtová dnes už ví, že sport a nemoc se dají skloubit – jen to stojí hodně sil. A někdy i pár slz.