Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den. Poslední dobou mi v hlavě běží jedna drobnost, proč to tak je… Je mi 55 let, jsem máma dospělých dětí, dlouho rozvedená a spokojená. Jen jedna věc: vztahy s muži.
Jsem asi divná. Moje starší sestra mi řekla, že nejsem hezká, a přesto jsem sebevědomá – a nemám na to. Manžel nás opustil a odešel až za oceán, podle sestry jsem ho nedokázala udržet ani s malými dětmi. Po rozvodu jsem měla přes 20 let muže, v té době formálně ženatého, moc mi pomohl, i s dětmi, dovolené a tak, bylo to fajn. Skončilo to, když se vrátil zpět ke své ženě, jsme stále kamarádi. A pak jsem měla nějaké známosti, sice nic vážného ani oficiálního, ale jeden tragicky zahynul v horách a poslední vztah trval devět měsíců, ale i tenhle partner se vrátil ke své bývalé přítelkyni.
Tak si říkám, jestli nemá sestra nakonec pravdu: Každý mě opustí. Nejsem pro nikoho asi dost, raději se všichni vrátí k ex než být se mnou (a to vždy mluvili o svých ex nehezky, a stejně jsou u nich zpět). Nepotřebuji s partnerem žít, mám ráda svůj život, mám hezké vztahy s dětmi a jejich partnery, chodím po horách, kolo, tenis, mám přátele, ale ne toho správného parťáka na život.
Jsem zralá na terapii? Mám z bývalých partnerů kámoše a i po rozchodu mě kontaktují. Ale jako partnerka nejsem pro nikoho ta správná? Nerozcházím se ve zlém. Když mají rádi někoho víc, tak jim to nemohu zazlívat a přeju jim to, ale přiznám se, že mě to malinko trápí. Na okolí působím spokojeně a šťastně, což je i pravda, ale někdy mě přepadne taková melancholická přemýšlivá nálada. Děkuji za přečtení. Máte pro mě radu nebo tip, co dělám či nedělám špatně? Trish
Odpověď
Milá Trish, díky za upřímný dopis. Váš příběh v sobě nese mnoho vrstev. Sílu a zkušenost. Odvahu kráčet životem po svém, ale i dotek pochybnosti, který se občas ozve, zvlášť když zůstaneme chvilku sami se svými myšlenkami. Bez partnera.
Nejdříve si pojďme říct to nejdůležitější: nejste divná. A už vůbec nejste „málo“. Vaše sestra ráda „srovnává“ – to ale nic nevypovídá o vás, ale jen o jejím vlastním nastavení. Není důvod nosit její výroky na zádech „vytetované“ jako pravdy vytesané do kamene. Pravda totiž vypadá jinak: Jste žena, která má odvahu být sama sebou. A to je dnes větší vzácnost, než by se mohlo jevit. Já osobně mám na ruce vytetováno „forever trusting who we are and nothing else matters“. Ano, jsme to, co jsme, a věřte sobě, že to děláte dobře.
To, že se muži z vašeho života vrátili ke svým bývalým partnerkám, není důkazem, že jste nedostatečná. Naopak. Je velmi pravděpodobné, že jste jim ve vztahu nastavila zrcadlo, které je přivedlo k uvědomění, kam (nebo ke komu) se potřebují vrátit, aby si uzavřeli nějakou svoji kapitolu. Je zjevné, že vztah s vámi jim něco důležitého dal (jinak by vás znovu nevyhledávali, nepřátelili se, nepsali). Zároveň to ale nebyli muži, kteří by byli připravení vytvořit s vámi skutečné partnerství. Není to vaše vina. Jen jste byla ve svém zrání o krok před nimi.
Píšete, že vás nakonec všichni chlapi opustí a vrátí se ke svým partnerkám, byť si na ně konstantně stěžují. Nerozumíte tomu a viníte sebe. Měla byste si uvědomit, že statisticky to funguje přesně podle zmíněného scénáře: Ženatí muži neopouštějí manželky kvůli milenkám. Tečka. Platilo to v minulých generacích a moc se na tom nezměnilo. Chlapi si milenkám postěžují na své ženy, ale zbořit původní vztah nehodlají. Bojí se, že by přišli o jistotu, byť nefunkční, o přátele a stali by se v příbuzenstvu opovrhovanými satanáši.
A pak je tu ještě jedna věc. Dokážu si představit, že jste pohodářka. Chlapi s vámi můžou dělat chlapské sporty, můžete s nimi chodit na túry, je s vámi sranda… Možná tady někde jste na ně „příliš“ moc velká pohodářka a oni se bojí, že by nad vámi nemohli dominovat. K takovému závěru mám příliš málo informací, a tak mou hypotézu, prosím, berte s rezervou. Ale vaše nezávislost a aktivita mohou na spoustu mužů působit opačně, než se domníváte. Prostě si řeknou: Tahle je moc emancipovaná a nezávislá, na to nemám energii.
Vy ale uvnitř víte, kdo jste. Vybudovala jste si svůj svět, zabýváte se svými koníčky, máte zdravé vztahy s dětmi i přáteli… Čili, Trish, slovy Jiřího Paroubka: „Dámy a pánové, kdo z vás to má?“ Je to obrovská hodnota. Vztah by neměl být záplatou na samotu, ale místem, kde dva lidé sdílejí své bohatství.
Ptáte se, jestli jste „zralá na terapii“. Ale já vnímám, že se vlastně neptáte, jestli jste „rozbitá“, ale jestli je ještě kam jít. A odpověď je: Ano, vždycky je kam jít. Ne protože je s vámi něco špatně, ale protože každý z nás má své vnitřní prostory, které můžeme prozkoumat hlouběji. Možná by vám mohl pomoci rozhovor s někým, kdo se s vámi podívá na opakující se vzorce. Ne proto, abyste se „opravila“, ale abyste si ještě víc porozuměla. A třeba i odložila hlasy, které vám našeptávají, že nejste dost.
A hlavně: nenechte se zmást tím, že někdo vypadá, jako že „vždycky našel toho pravého“. Láska v pozdějším věku má jiné tempo i podobu. Vy už nehledáte drama, ale klid a blízkost. A takové vztahy rostou pomaleji – z přátelství, otevřenosti, přijetí. Ale rostou. Jen se na ně nedá tlačit.
Ptáte se na tip? Pokračujte v tom, co děláte. Buďte svá, upřímná, v kontaktu se svými pocity – i s občasnou melancholií. To je známka zdravé duše. A pokud se někdy cítíte sama, neberte to jako selhání. Berte to jako výdech. Protože život není jen o tom, s kým jsme, ale i jak jsme v pohodě sami se sebou.
