Článek
Kdy se chystáš opět končit?
„Jako že už mi bude pomalu padesát, tak bych měla?"
Ne, to je spíš narážka na to podivné extempore někdy před šesti sedmi lety, kdy jsi světu zvěstovala, že končíš. Jak na ten zvláštní úlet hledíš s odstupem času?
„Pozor, to nebyl úlet! Já to tehdy myslela nejen vážně, ale taky jsem svému slovu dostála, aspoň na nějaký čas. Rok a půl nebo snad dokonce dva, na které jsem si tehdy dala pauzu, mi ohromně prospěly očistit se od špíny zdejšího showbyznysu.“
Jenže marná sláva, už se zase špiníš…
„Po čase mi zkrátka začal chybět ten pocit být na jevišti, scházelo mi zpívání. Ať je to, jak chce, zpívání mě baví, je to moje forma seberealizace, můj vyjadřovací způsob. A tak jsem tehdy už neodmítla Michala Pavlíčka, když mi zavolal s nabídkou do Doriana Graye, jako jsem ho odmítla, když mi nabízel Excalibur. Čehož mimochodem dodnes lituju. A jestli se zase špiním? To musí posoudit někdo zvenčí, ale za sebe můžu říct, že od té pauzy si dost důsledně hlídám, na co přikývnu, a hodně nabídek odmítám.“
To jsi tehdy nedělala?
„Vždyť jsem hrála i v Kleopatře, to snad mluví za vše, ne? Ne, příliš jsem si nevybírala. Nechala jsem se pokaždé někým přesvědčit a myslím, že velký vliv na můj tehdejší vývoj měl i můj druhý muž, který snad i proto, že nebyl z hudební branže, měl jinou vizi, viděl mnohé věci jinak. Byl přesvědčený, že i komerce se dá dělat ctnostně, a razil myšlenku, že bych i já měla vydělávat velké peníze, když se to nepříčí některým mým kolegům.“
Bára Basiková s manželem Petrem PolákemFoto: Isifa
Proč ses jako zkušená harcovnice v tuzemském showbyznysu téhle škodlivé tezi nevzepřela?
„Asi jsem si tím musela projít a odřít si vlastní kůži. Měla jsem sice na mnoho věcí odlišný pohled, ale i tak na mě měl silný vliv. A já už taková v partnerském vztahu bývám. Obzvlášť jeho jsem si bezmezně vážila – byl starší, zkušenější, moudřejší, žil léta v zahraničí, v mnohahodinových nočních diskusích jsem s ním probírala svou práci, která ho zajímala a fandil mi v ní. Jen se tam postupně stále víc střetávaly jeho představy s mým vnitřním nastavením, které v sobě mám od svých začátků a které mi bránilo vrhnout se bezhlavě do popu. Ani ten můj odchod ze scény nedokázal pochopit. Měl mě za blázna, když na vrcholu odcházím domů k plotně a na chalupu do lesů. Lidi na tebe zapomenou, říkal mi. Jenže já byla tak unavená a tak otrávená, že jsem to udělat musela. Ostatně jsem měla pocit, že to nejlepší mám už za sebou, že jsem si svůj vrchol prožila. Naštěstí jsem nemusela řešit existenční otázky, protože v té době jsem měla opravdu slušně vyděláno, což je osvobozující. Nakonec asi i pro tyto neshody v názorech jsme se rozvedli.“
A z tebe je muzikálová zpěvačka.
„Kdybys to neříkal ironicky, nejradši bych ti jednu bouchla. Bohužel to slýchám říkat i vážně. Jaká muzikálová zpěvačka? Ano, účinkuju v několika muzikálech, ale vedle toho běžně zpívám i koncertně, komorní recitály jen s klavírem, tu a tam vystupujeme s Michalem Pavlíčkem, s velkými orchestry, jenže o tom jako by se nevědělo. Vlastně žádné jako by. Neví se o tom, protože muzikály jsou v centru veškeré hudební publicity. To je podobně nespravedlivé, jako když se zeširoka píše o kdejakém televizním seriálu, zatímco i mnozí z herců, kteří v nich účinkují, ve svých mateřských divadlech vystupují v zajímavých inscenacích, jenže to skoro nikoho nezajímá.“
Dobrá, nejsi ryzí muzikálová zpěvačka. Ale takovému pohledu se nemůžeš divit. Kam se vytratila tvoje původní tvorba?
„Dobře, že jsi na to narazil. Ano, deset let bez desky. Za tu dobu jsem kontaktovala množství autorů s žádostí, aby mi zkusili napsat něco z pohledu, jakým mě vidí, vystihnout mě, trefit se. Přes veškerou snahu se to nikomu nepovedlo tak, abych se v tom našla i já, a zase jsem hledala. Až jsem konečně našla a letos pracuju na nové desce. Ještě neprozradím s kým, a bude to možná pro leckoho překvapení, ale každopádně to byl první člověk, který mi napsal věci, které mi sedly. Pokusím se tedy o podobnou osobní výpověď jako s albem Lhát se musí, včetně vlastních textů. To nebyla zrovna veselá deska, a podle toho taky vypadalo její přijetí, ale mluvila za mě, za člověka, který dává přednost melancholii a temnějšímu ladění před rozjuchaností.“
Bára Basiková s kolegou z muzikálů, Danem HůlkouFoto: Isifa
Sleduješ SuperStar, když ji zrovna dávají?
„Už vůbec ne.“
Už vůbec ne? Znamená to, že jsi ji někdy sledovala?
„První řadu ano a moje děti taky. Bylo to něco nového. Dokonce jsem ji i prožívala. A taky na ní porovnávala dobu, kdy jsem začínala já, s tou dnešní. Já bych dnes začínat nechtěla. Mají to mnohem těžší.“
Těžší??? Mohou přece být zadarmo slavní, skočit z koupelny rovnou do televizního prime time.
„Zadarmo slavní ano, pokud na to někdo má žaludek. Pro mě je to strašná představa. Ale kdo nechce být slavný zadarmo jako třeba jakási Agáta Hanychová, které prý platí jen za to, že někam přijde, kdo chce být v profesi poctivý, ten to má nesrovnatelně těžší. Třeba Aneta Langerová nebo Petr Bende, kteří se z té soutěže vyloupli jako snad jediní, jimž jde o muziku a v tom smyslu na sobě pracují. Jinak si jistě nemusíme namlouvat, že celá SuperStar není nic jiného než velký kšeft, pro televize, pro vydavatelství a úplně nejvíc pro mobilní operátory. Doba je naprosto jiná, a když vykládám svým holkám některé muzikantské zkušenosti z totáče, nechápou, skoro nevěří. A posílají mě do háje, když jim vyprávím, jak se stály fronty na album Stromboli a s jakou láskou a opatrností jsme doma pokládali vinylovou desku na talíř gramofonu. Říkej tohle internetové generaci, která si desku nekoupí, jak je život dlouhý, protože to málo, co za něco stojí, si snadno někde stáhne.“
Doba je jiná a žene se vpřed. Těsně po návratu na scénu jsi plamenně horlila proti možnosti obsazení vítěze soutěže Big Brother do Doriana Graye. Brojila bys proti něčemu takovému i dnes, kdy plevel z reality show a další nýmandi už zaplavili i showbyznys?
„Asi ano. Vždyť to je urážka lidí, kteří něco umějí, něco vytvořili, mají něco za sebou, a tím pádem něco znamenají, aby stáli na jednom jevišti s někým, kdo vyhrál jakousi soutěž. To je přece potupné. Ale dnes už to nehrozí, protože i z těchto hledisek si vybírám do čeho jít.“
Co dcery, které tě sice posílají do háje, když na ně vybalíš vzpomínky a konfrontaci svých a jejich hodnot, ale jsou vychovávány poměrně rozumnou matkou?
„Tak především a zaplať pánbůh – čtou. Čtou hodně, čtou skvělé knihy a já jsem z toho nadšená. Anička si například teď sama vybrala a právě dočetla Annu Kareninu. Obě tráví sice hodně času i na internetu, ale ten využívají kromě Facebooku i na kloudnější věci. I když… kloudnější. Zase je to dobou. My jsme dělali věci, nad kterými naši rodiče kroutili hlavami. Mám dvouletého syna a vím, že za deset let mu prostě nebudu stačit.“
Tak začít zavčasu usměrňovat, vést…
„Stejně jako s holkama, i s Tedíkem teď hodně čteme. Ale on už se ve dvou letech dívá víc na televizi, kde najde spoustu dětských kanálů, na kterých běží pro děti úchvatné věci. Holky jsem od televize spíš odháněla s tím, že je škodlivá, maximálně večerníček a dost, ale jeho u ní nechávám víc, protože už je to zase jinak.“
Jak si vůbec vede maminka syna ve věku vnuka?
„Já si myslím, že dobře. Každopádně to, že mám malého syna a o patnáct let mladšího manžela, je z energetického hlediska pozitivní.“
Pro tebe. A pro syna?
„Myslím si, že i pro něj. Věnuju se mu opravdu maximálně, a i když to nejspíš nevnímá, je to vzájemně ohromná radost. Spíš se víc a víc zamýšlím, co bude dál. Když se dnes řeší otázka pozdního mateřství, nejde tam ani tolik o to, kdy žena dítě porodí, jako o to, zda ho dokáže vychovat a dovést k dospělosti. A říkám si, že až mně bude šedesát, jemu bude čtrnáct, těžká puberta… Jak se s tím poperu? Ale naštěstí má ségry, které ho milujou, a má mladého tátu. Navíc mi hodně lidí říká, že jsem už nějakým prvotním nastavením typ, který nezestárne do typické báby, tak se tím utěšuju. Nevím. Povíme si to za deset let.“
