Bára Basiková: Žiju stručně

Časopis Uzlíček

Máte tři dubnové ratolesti – to musela být oslava jako řemen…

Ano, byla nádherná. Je to zvláštní, když máte děti s tak velkým rozestupem od sebe. Při takovýchto příležitostech si uvědomíte, že je to úplně jiný svět, jiná generace. Dcerám sice pořád říkám »holčičky«, ale ve skutečnosti už jsou to dospělé ženy, no a vedle nich je ten maličkej, co má všechno teprve před sebou a život mu teprve začíná… A tak stály na stole tři dorty. Dva s osmnácti svíčkami a třetí s jednou jedinou. Pozvala jsem takřka celou svoji i manželovu rodinu, nejbližší příbuzné, babičky, kmotřičky a tak. Před slavnostním obědem jsem si vzala slovo, abych všem řekla, že jsem na své děti, a hlavně na holky, pyšná. Mám pocit, že jsou prima, slušné, skromné a dobře vychované. Každý rodič musí být hrdý, když se mu to podaří, protože výchova není žádná sranda. Občas sice něco někde vyčtete nebo se poradíte s kamarády, ale stejně je to pak celé na vás a vy musíte řešit instinktivně vše, co přichází. A právě to, jaké jsou vaše děti v osmnácti letech a jak je pošlete do života, je výsledek vaší rodičovské snahy.

Ano, zvláště když jste na ně byla prakticky sama…

No právě. Tohle jsem taky u oběda říkala. S tatínkem dvojčat jsme se brzo rozvedli, můj druhý manžel se naším životem tak nějak mihnul a celé to nebylo jednoduché. Ale mám ze svých dcer radost, až jsem dojetím plakala. Vím, že jsou to úplně obyčejné holky, ale bydlí s námi doma, nechodí nikde po ulicích, nevyvádí, nepijou, nefetují, nelžou mi a jsou i docela pracovité, ačkoli někdy remcají, když mají vynést koš se smetím (úsměv). Prostě mám pocit, že jsem funkci matky splnila a teď mě to čeká znovu s Tedíčkem. Popřála jsem mu, aby byl hlavně zdravý a šťastný a abych to s ním zvládla. Zatím se mi zdá, že mateřství v pozdějším věku je fajn, povzbudilo mě a cítím se plná energie. Přesto musím mít na paměti, že až mému synovi bude 14, mně bude šedesát a nevím, v jaké budu psychické a fyzické kondici.

Našli se ve vašem okolí lidé, kteří vás odrazovali od toho, abyste měla po čtyřicítce dítě?

Spousta kamarádek a známých mi říkala: »Ježišmarjá, já už bych na to neměla nervy«. Jenže to, co jsem prožila s dvojčaty, si pamatuji jako nejkrásnější období svého života! Jistěže to jsou starosti, šílená zodpovědnost i problémy. My jsme navíc tenkrát neměli moc peněz, ale stejně to bylo nádherné a těším se, že to všechno prožiju znovu. Že se budeme s Tedíkem učit zavazovat tkaničky, pít z hrníčku. Že půjdeme poprvé do školky… V tomhle nemůžu s kamarádkami souhlasit. Fakt si to užívám a děkuju za to, že to můžu znova prožít.

Víte, že jste ideální typ na porovnání podmínek k mateřství v dnešní době a v devadesátých letech? Co myslíte – je to v současnosti lehčí, nebo těžší?

Těžko říci. Po praktické stránce je to určitě jednodušší. Dnes existuje spousta vymožeností počínaje papírovými plenkami a konče jídlem ve skleničkách. Když byly holčičky malé, složitě jsme s manželem pasírovali hloupou mrkev, dalo to strašnou práci, a když už jsme to měli vyždímané, jedna z nich do toho práskla, a bylo po jídle…

Anebo si vezměte takové kočárky. Dnes už s nimi můžete absolutně kamkoli, včetně obchodů a restaurací. Na většině míst máte na toaletě k dispozici přebalovací pultík, a když si sednete na kafe, dají vám ochotně ke stolu židličku nebo hračky. Vzpomínám si, jak dříve stávaly kočárky před samoobsluhou, protože dovnitř nemohly. Dokonce tam visely značky s přeškrtnutým kočárkem na dveřích, aby bylo patrné, že se s nimi do obchodu nesmí! A nebývaly ani bazary dětských potřeb, kde můžete v dnešní době levně sehnat perfektní věci.

Na druhou stranu je dnešní doba na můj vkus moc přetechnizovaná. Nevím, jak to bude vypadat, až Tedík vyroste. Jestli uspěju s videokazetou O pejskovi a kočičce nebo s černobílým Hurvínkem, protože tyhle pohádky miluju a moje dcery je taky milovaly. Jsou půvabné a čisté, ale nevím, jestli nebudu trapná, když s nimi přijdu, a jestli u malého nezvítězí Transformers nebo bůhví co dalšího dnes frčí. Koneckonců i technické nároky na hračky jsou dnes jiné. Asi těžko si bude Tedík hrát s dřevěným vláčkem…

Zdá se mi, že i přesto budete synátorovi vštěpovat do hlavy starší hodnoty. Je to tak?

Starší hodnoty určitě nejsou k zahození. Problém ale tkví v tom, že když dítě přijde do jiného prostředí, do kolektivu vrstevníků, je konfrontované s něčím zcela jiným. Můžete ho nějak vychovávat, ale pak ho stejně začne formovat to, jak jsou vychované ostatní děti. Je mi jasné, že když Tedíkovi nekoupím mobil už v první třídě, zatímco všichni ostatní ho budou mít, tak bude za blbce. Dobře si uvědomuju i to, že v pěti letech bude umět na počítači, ani tomu se prostě nedá vyhnout. Přesto musím přiznat, že je mi to všechno trochu líto. Představovala bych si pro něj skromnější a obyčejnější dětství. Dítě přece nepotřebuje mít kolem sebe mraky hraček a televizor v pokojíčku. Podle mě je to zbytečné, ale vždycky musím mít na paměti, aby pak můj syn nebyl chudák a děti se mu nesmály, že nemá ani televizi.

Toužila jste po třetím dítěti, nebo to byla neočekávaná hra přírody?

Toužila jsem po něm! Děti miluju už od svého mládí. Chodila jsem je hlídat spoustě kamarádů už od nějakých patnácti let. Bavilo mě to, byla to moje radost. Strašně moc jsem si přála své vlastní, ale kvůli práci jsem to musela neustále odsouvat. Jednou bylo potřeba dotočit desku, podruhé do toho přišly koncerty. Až před třicítkou jsem si řekla, že dítě prostě chci a pořídila jsem si hned dvě (smích). Tehdy to byl šok a dodnes se stydím za to, že jsem byla zaskočená nepříjemně. Nedovedla jsem si představit, jak to zvládnu. Říkala jsem si, že místo toho, abych najednou svoji veškerou lásku soustředila na jedno dítě, vypiplala ho a užila si ho, budu muset všechno dělit dvěma.

Dnes musím potvrdit, že to byly mylné představy a všem maminkám říkám, že je lepší mít dvě děti najednou než s odstupem jednoho nebo dvou let. To je pak masakr! Jedno chodí, druhé ne. Každé potřebuje jinou stravu. A to starší, ač je věkově dál, ještě zdaleka nerozumí miminku a nechápe, že mu nemůže třeba kroutit ručičkama. Zato já jsem pořád dělala stejnou věc – jenom dvakrát. Ocenila jsem také to, jak si dvojčata spolu vyhrála! To je další velké plus. No, a když už byly holky odrostlejší, začala jsem si přát třetí dítě. Jenže můj druhý manžel ho nechtěl. Jeho vlastní děti už mu odrostly a o našem životě měl jinou představu.

To jste se nesnažila svoji touhu důrazněji prosadit?

To přece nejde! Jedná se o tak zásadní věc, že rozhodnutí musí padnout od obou. Nejsem zastáncem toho, že bych si v páru měla cokoli vytrucovat. Dítě, to si musejí přát oba! A vidíte to, já jsem si myslela, že už nikdy žádné mít nebudu. Ve 43 letech jsem se podruhé rozváděla a domnívala se, že tím můj rodičovský život definitivně končí. Nenapadlo by mě, že by to v pozdějším věku snad ještě šlo. Ale takový už je život: nikdy neříkej nikdy, protože stát se může všechno. Našla jsem si nového partnera, a když jsme spolu začali žít a mluvit o budoucnosti i o rodině, vyplynulo z toho, že oba chceme miminko. Nejdřív nám to delší dobu nešlo, a tak jsme to pustili z hlavy a zabývali se svatbou. No a jak to tak chodí, když na to člověk přestane myslet, tak to vyjde. Otěhotněla jsem krátce po svatbě, a když jsem se tu radostnou novinu dozvěděla, cítila jsem se neobyčejně krásně.

Byl to nejšťastnější den v životě?

Byl by, ale pořád existovalo velké riziko. Přece jen mi bylo už 45 let a i lékař tvrdil, ať nejásám. Nejdřív jsem musela mít pohromadě všechna vyšetření, včetně odběru plodové vody a genetických testů. Čekala jsem a doufala, že to dobře dopadne. A naštěstí taky dopadlo. Až když jsem to měla posvěcené od doktorů, mohla jsem prožívat opravdové štěstí. Všechno bylo navíc umocněné tím, že jsem měla krásné těhotenství, byla jsem v pohodě, zdravá, cítila se skvěle. A taky mi to slušelo. Měla jsem nádherné vlasy!

To je prý znak toho, že se narodí kluk. Holčičky totiž podle »babských« pověr berou maminkám krásu.

Všichni mi říkali to samé co teď vy. Ale my jsme až do porodu netušili, jestli budeme mít syna nebo dceru. Manžel to nechtěl vědět, já taky ne. Bylo to trochu obtížnější, protože jsme museli před každým vyšetřením dopředu hlásit, ať nám neříkají pohlaví dítěte, což lékaři na ultrazvuku bezpečně poznají. Podařilo se nám to nezjistit až do porodu, a o to úžasnější bylo, když jsme se to pak dozvěděli.

Pokud si dobře pamatuji, rodila jste císařským řezem. Proč? Objevily se nějaké komplikace?

Obě holčičky přišly na svět císařským řezem, takže tentokrát jsem na něj musela taky. Lékaři ani nedoporučují nic jiného. Když už byla děloha jednou rozříznutá, není správné ani bezpečné rodit jinak. Opět jsem rodila v Podolí a opět jsem volila epidurální anestézii, která se mi odsvědčila při prvním porodu. Bez strachu, bez narkózy i bez bolesti si můžete celý porod prožít naplno.

Byl u něj i manžel?

Nejen on, ale i obě dcery. Vládla báječná nálada. Vůbec to nebylo stresové a všichni si ten moment užili. I můj porodník, pan doktor Heřman, byl perfektní. Omlouvám se, že odbočuju, ale ráda bych doporučila všem ženám, co se chystají na porod, aby se seznámily se svým porodníkem, zkontaktovaly ho a třeba se s ním i spřátelily. Vnímám jako důležité, když maminky vědí, o koho se jedná a jaký je to člověk. Pan doktor Heřman je milej, byla s ním sranda a já se cítila vesele a šťastně. Byla to úžasná chvíle i pro moje dcery. Nechci se rouhat, ale všechny tři jsme chtěly holčičku. Teda, holky trochu víc, já jsem uvažovala ještě tak, že kvůli Petrovi bych ráda měla syna, protože každý chlap chce kluka a já už mu další dítě nedám… No a když pan doktor Tedíka vylovil a řekl, že je to kluk, rázem jsem zapomněla, že jsem kdy nějakou holčičku chtěla, a byla jsem pyšná, že mám syna. To se ani nedá vyprávět, jak! A obě holky to cítily stejně! Hned ho dostaly do náruče, pochovaly si ho a teď jsou šťastné, že mají brášku.

Pomáhají vám s péčí o mladšího sourozence?

Ano, a je to pro ně veliká zkušenost. Která osmnáctiletá holka může být v takhle blízkém kontaktu s miminem od jeho narození? Díky Tedíčkovi vědí, jaká je to starost a že si děťátko žádá péči. Myslím, že až se jednou rozhodnou mít svoje děti, budou zodpovědnější.

Pochopil jsem správně, že v dohledné době asi nehrozí, že byste se stala babičkou?

Co vím, tak ne. Holky jsou rozumné, a když si vyprávíme, jaké mají plány, vycítila jsem, že tohle přijde až za nějakých deset let.

Vyprávíte si? To znamená, že jste tou matkou, která je pro své čerstvě plnoleté dcery zároveň kamarádkou, a nikoli tou neinformovanou rodičkou, co se všechno dozví, až když už je pozdě?

Kamarádský vztah spolu rozhodně máme. Snažila jsem se je vždycky vést, aby ke mně měly důvěru a aby ve mně cítily oporu. Vědí, že ať se stane cokoli, i když dostanou pětku z matiky, nebudu je trestat, dělat doma peklo a výstupy. Tohle přesně dělávali moji rodiče. Jsem z té generace, kdy se děti třískaly a fyzické tresty byly samozřejmostí. Přijde mi to ukrutně nehumánní.

Takže jste nikdy své dcery neuhodila?

Možná, že když jim byly tři nebo čtyři roky, tak jsem je plácla přes zadeček, ale že by někdy zažily výprask, jak jsem ho dostávala já od mojí mamky, to v žádném případě. Vzpomínám si, jak vždycky šla pro vařečku, pak se vrátila zpátky a řezala mě s ní dobré dvě minuty. Tenhle brutální přístup ode mě nikdy holčičky nepoznaly. Samozřejmě že jsem se snažila být autoritativní, aby mě poslechly, protože nemůžeme být jen kámošky, ovšem pro každého člověka je těžké tohle vybalancovat. Osobně si myslím, že jsem někdy trochu nedůsledná a vnímám to jako svůj nešvar.

V čem se ta nedůslednost projevuje?

Když jednou něco zakážu, nedodržím pak dobu, po kterou ultimátum trvá. Takže jsem byla schopná na týden zakázat večerníčka, ale už třetí den jsem to nevydržela a děti se šly dívat. Je to určitá nedůslednost, ale zase jsem to nikdy nepřehnala do extrému, aby z holek vyrostli nevychovaní parchanti. To rozhodně nejsou! A že mi dneska něco řeknou až později, nebo třeba vůbec, to nechám na nich. Nemá cenu cokoli páčit z šestnáctileté holky, když se s tím nechce svěřit. Vím, jak jsem nesnášela u své matky, když ze mě chtěla něco lámat. Holky vědí, že za mnou můžou přijít s čímkoli a že jim nebudu nadávat, ani když dostanou poznámku. Vždy volím cestu mírné domluvy a vysvětlení. Nadávky a tresty jsou nesmyslné, protože tím v dítěti jen vypěstujete trauma ze školy. Dobře si vzpomínám, jak jsem se jí kdysi bála.

Vy jste měla vůbec těžké dětství, že…?

Naši byli přísní, nehledě na to, že se rozváděli, a pak se opravdu i rozvedli. To mě dost poznamenalo. Výchova byla prostě tvrdá, nechyběly výprasky a navíc jsme byli chudí, takže jsme si nemohli moc věcí dovolit. Ale možná právě proto, že jsem vychovávaná takhle drsným režimem, se nějak intuitivně snažím, aby to u mých dětí bylo jinak. Ovšem je otázka, jak to bude s Tedíkem, protože kluci jsou přece jen jiní než holčičky. Tam jsem pokaždé nějaké pochopení našla a ke všemu jsme dospěly mírnou cestou bez dramatických výstupů. A to i v pubertě.

Zase na druhou stranu, o kluka se nemusíte tolik bát jako o holku.

To je pravda. Uvidíme, jak se to celé vyvine a jaká bude u Tedíka třeba ta puberta. Hlavní je, že se mám na co těšit a věřte mi, že se i na tyhle nelehké situace moc těším!

Jak se vám po narození syna změnil vztah s manželem? Některé páry tvrdí, že je to stmelí a všechno je ještě hezčí, jiné zažily na vlastní kůži, že je nová životní situace poněkud rozhodila.

Ano, i nás to trošku rozházelo, ale až po půl roce. První půlrok byl fantastický a narození miminka ještě více umocnilo náš vztah i splynutí duší. Stmelila se celá rodina, protože do toho počítám i moje holky, a vládla u nás láska, mír a klid. Po půl roce jsem ale začala znovu pracovat, manžel také řešil profesní věci a přišel stres. Kdo Tedíka ráno přebalí, kdo si ho vezme, kdo ho bude hlídat, a najednou je všechno trochu jiné. Jak bych to asi nazvala…? (Chvíle přemýšlení)... Řekla bych, že jsme na sebe struční. Nestačíme se zastavit, abychom si sedli a vzali se za ruce. Tyhle krásné chvilky náhle převálcuje koloběh života a starosti o domácnost. Je potřeba dát auto do servisu, záclony do čistírny, zajít na třídní schůzku kvůli holkám a tak dále. Je to náročné a není lehké najít prostor pro druhého. Až Tedíčka přestanu kojit, bude to zase jiné. Člověk si možná ani neuvědomuje, jaký je kojení šílený závazek – když jsem začala pracovat, brala jsem ho všude s sebou. Byl se mnou na koncertech i v divadle. Což o to, projevil se jako adaptabilní dítě, ale spíš o tom mluvím v té souvislosti, že chceme s kojením pomalu přestávat. Tedík nebude závislý na mateřském mléku a bude si ho moci vzít babička na delší dobu. Plánujeme s partnerem na čtrnáct dnů odjet jen ve dvou a užít si sami sebe, což v poslední době nešlo. Člověk by neměl celý svůj život, všechny koníčky a zájmy obětovat dítěti. Měl by se pokusit co nejvíce žít jako předtím. Přesto ale vím, že hned první den bez Tedíka se mi po něm začne stýskat.

Kojíte už rok. To je solidní doba. Jak zní váš recept pro budoucí maminky, aby měly dostatek mateřského mléka?

Já na to nemám žádný recept! Prostě jsem měla štěstí, že jsem hned v porodnici přiložila každé své dítě k prsu a všechny se chytly. Kojení je sice náročné, a byla bych blbec, kdybych tvrdila, že mě těší noční vstávání, ale celkově existuje jen málo krásnějších pocitů. Vy jako chlap to nemůžete na vlastní kůži zažít… Pro mě jako pro ženu to není jen o tom, že dám dítěti najíst, ale i o nádherné blízkosti a lásce bez hranic. Nehledě na to, že v mléce je hodně protilátek. Ačkoli holčičky byly dvě, kojila jsem je do desátého měsíce plně, a skoro nemarodily. Tedík je taky zatím zdravý a určitě mu v tom prospělo právě kojení.

A jak jste se vyrovnali s rostoucími zoubky? Bylo to dosud nejtěžší období?

Naštěstí to u nás nebylo až tak dramatické. Tedíkovi začaly růst dost pozdě, někdy na přelomu roku, kdy mu už bylo skoro devět měsíců. Jeden dva večery byl plačtivej, ale celkově jsme to zvládli. Dostala jsem od herečky Chantal Poullain homeopatické korálky, které přivezla ze Švýcarska. Pověsí se dítěti na krk a ono to skutečně pomáhá. Bohužel Tedík už pak byl ve věku, kdy si je strhával a býval by se na tom uškrtil, takže jsme zkusili jiný recept – gely na dásničky, které bolavé místo znecitliví. Osvědčilo se to, takže žádné prášky ani nebyly potřeba. Samozřejmě že každé dítě je jiné, ale Tedík to měl naštěstí rychle za sebou. Teď má čtyři zoubky nahoře, dva dole a vypadá hrozně roztomile. Zvláště když žvýká rohlík (úsměv).

Jak si vede v otcovské roli váš manžel?

Jako naprosto skvělý tatínek! Sice je to teprve jeho první dítě, ale v jeho okolí se vyskytuje spousta kamarádů, kteří už potomka přivedli na svět dříve, a tak přišel s dětmi častokrát do kontaktu. Pokaždé jsem viděla, jak se k dětem hezky chová, a když jsme se poznali, nemohla jsem si neříct: »Ten by byl skvělý táta!« A taky že jo! Nemá problém s ničím. Už když byl Tedík týdenní, uměl ho vzít do ruky, zvládá ho přebalit, umýt a je to pro něj naprosto samozřejmé a spontánní. Hlavně to dělá bez jakýchkoli komentářů. Vím, že někteří chlapi si je neodpustí. Buď se bojí, nebo touto prací pohrdají, jako že prý není pro muže. S tím já naprosto nesouhlasím! Je to naše společné dítě, tak proč by měl mít tatínek problém s tím, nakrmit ho, přebalit nebo s ním jít na procházku…?

Časopis Uzlíček květen 2010