Hlavní obsah

Krev a lásky slavných žen: O smyslné Elišce Přemyslovně

Foto: stoplusjednicka.cz

Eliška Přemyslovna byla vášnivá žena. Svému muži, Janu Lucemburskému, byla vždy ochotně po vůli, i když s ní nezacházel zrovna v rukavičkách, a ještě měla milence. A to ji chtěli původně zavřít do kláštera! Co ještě nevíte o matce Karla IV.?

Článek

Eliška Přemyslovna byla vychovaná ve svatojiřském klášteře. Měla z ní být nástupkyně její tety Kunhuty Přemyslovny a stát se tam abatyší. Jenže doba a její tělo si žádaly cosi jiného. Navíc, děvče bylo ze vznešených poměrů a vůbec neprahlo po tom, strávit život za klášterními zdmi. Chlapi se jí líbili a toužila nějakému pořádně silnému padnout do náručí a promilovat s ním život. Byla to krásná, vysoká, opravdová ženská plná života a živočišné touhy po lásce fyzické.

Vzhledem k politickým poměrům v zemi ji jednou chtěl její švagr Jindřich Korutanský vdát za pána z Bergova. Poměrně bezvýznamnou osobu. To ona by se vdala, ale ne za nějakého nuzáka. Dupala a křičela na svého švagra jako pominutá, že jí musí najít původem rovného šlechtice. Pokud by ji donutil, aby se podvolila nerovnému sňatku, musí se připravit na její celoživotní nepřátelství. A tak putovala do vězení, kde ji Jindřich hodlal zkrotit a donutit k poslušnosti, třeba i s důtkami v ruce.

Jan Lucemburský zasnouben s Eliškou

Jenomže to vážně neměl dělat. Mnozí čeští šlechtici stáli proti němu a pomohli princezně z vězení utéct. Nejen to, dokonce v roce 1309 vyjednali její sňatek se synem císaře Svaté říše římské Jindřicha VII. Syn se jmenoval Jan Lucemburský.

Ti dva mladí lidé se do sebe zamilovali na první pohled a nemysleli na nic jiného, než jak spolu honem skočit do postele. Eliščina hrdost byla ta tam. Tohohle muže prostě chtěla cítit ve svém náručí. Nutno zdůraznit, že si říkala: „Toho bych mohla ovládat. Jak při milostných hrách, tak při vládnutí.” Jí bylo osmnáct, jemu čtrnáct. Také ji lákalo, že ač sama dosti nezkušená, mohla by ho zaučit.

Musela v Německu podstoupit před svatbou důležitý test. Její tchán si totiž přál s jistotou vědět, zda je dosud panna. Nějak se mu tomu v jejím věku, s jejím zjevem a hlavně s jejími občasnými narážkami, nechtělo věřit. Ke svatbě došlo 1. září 1310 ve Speyeru na břehu řeky Rýn.

Načež se Jan musel vydat s armádou do Čech a podrobit si je. Zvykl si na život válečnický, zalíbilo se mu to, toulal se od té doby pořád světem a domů zajel, pouze když si chtěl odpočinout a v klidu si s chotí úžívat. V prvních letech navíc přišly na svět z Eliščina lůna jenom dvě dcery. S tím Jan, toužící po nástupci, samozřejmě nemohl být spokojen.

„Jane,” říkávala mu, „já si tě vzala proto, že ty obnovíš české království tak mocné, jako bylo za mého otce. A ty? Po cizích zemích se honíš. Chováš se jako nájemný žoldák, a ne jako král.”

Tohle, když slyšel, hned se sebral a zase jel. Zvláště, když se mu česká šlechta nechtěla podřídit a bouřila se.

Eliška si tedy doma vládla sama, a když manžel přijel, raději mu dala peníze a tělesné uspokojení, které po ní požadoval, hlavně, když se jí do ničeho nepletl.

Foto: Profimedia.cz

Busta Elišky Přemyslovny na Vyšehradě před kapitulou Petra a Pavla

Eliška si našla Zajíce

Také si našla v době královy nepřítomnosti milence. Viléma Zajíce z Valdeka. No, ostatně, co měla dělat? Potřebovala nutně mužskou oporu a král byl, jak se říká – pořád v čudu. Zvláště proto ho potřebovala, že musela bojovat o moc se svou nevlastní matkou Eliškou Rejčkou a s jejím mužem Jindřichem z Lipé. K těm se nakonec připojil i Jan. A české šlechtě vyhověl prakticky ve všem. České země mu byly ukradené. Hlavně když existoval pravidelný přísun zlata.

Vilém Zajíc (mimochodem zemřel roku 1319, tři roky po narození Eliščina nejslavnějšího potomka Karla IV., rozeného Václava) velmi podporoval Eliščinu myšlenku na to, aby byl malý Václav dosazen na český trůn místo Jana. Také ho ukrýval jako mimino na Křivoklátě, později na Lokti.

Královna krále nesnášela a on na ni byl naštvaný. Proto v roce 1319 napadl hrad Loket a odvedl odtamtud tři své a Eliščiny děti.

Vilém Zajíc, spolu se svou milou, napadl Prahu, ale Jan Lucemburský je odtamtud se svým silným vojskem vyhnal.

Eliška odjela na Mělník a tam ji král nechal na pokoji. Přijel za ní až v roce 1321, kdy byl velmi těžce raněn a vypadalo to, že vypustí duši. V posledním tažení slabým hlasem své ženě říkal: „Eliško, my patříme k sobě. Přijel jsem k tobě zemřít, protože tě miluju. Miluju tě, miluju...” Jeho rty ševelily o lásce dál, jakkoliv už nebylo nic slyšet.

Jan Lucemburský, vášnivý milenec

Královna uvěřila slovům svého chotě a také... když on byl tak mužný. Takový válečník... Takový hrdina... Protože se zberchal a zesílil, upadla znovu a nesčetněkrát do jeho náruče, což mělo za následek zrození dcer Anny a Elišky a syna Jana Jindřicha.

Prostě ho z postele jen tak nepustila. Potom se ale jejich vztahy zhoršily a Eliška nakonec uprchla před Janem do Bavor. Právě tam se jí narodily ty zmíněné dvě holčičky.

Jan ovládl Čechy, zastavil ženě její důchody a přiměl ji tak k návratu domů. Snad si nemohl pomoct. Ona byla jeho nymfou a on ji musel mít pod sebou, kdykoliv se mu zamanulo. Na veřejnosti se s ní ale objevoval málokdy. Dětí mu porodila celkem sedm.

Eliška se obrátila ke své poslední lásce, k Bohu všemohoucímu, sbírala svaté ostatky, podporovala klášter na Zbraslavi a pokoušela se prosadit, aby byla svatořečena Anežka česká. Sama zesnula v osmatřiceti letech na tuberkulózu. V obydlí Jana Volka na pražském Vyšehradě. Takhle podivně končí mnoho holek, které byly dlouho až moc veselé.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama