Čum na ten zadek aneb Obtěžování, které nemusíme trpět

Nemusí ani dojít k fyzickému kontaktu, aby ženu sevřel strach a nepříjemný pocit z cizího muže. Bohatě stačí pár zdánlivě neškodných slov, jako třeba „To je tělíčko, sluší vám to“. Nezní to tak hrozně, dokud vám to neřekne cizí muž s upřeným pohledem.

Catcalling, neboli obtěžování na ulici, mnoho lidí bere na lehkou váhu. Možná si někteří muži myslí, že když na cizí ženu na ulici houknou, že je fakt sjízdná, tak jí tím složí kompliment. Jenže žena o něj od cizího muže ve většině případů nestojí. Dvoření totiž vypadá úplně jinak, než oslovování stylem „hej, ty“.

Připadá vám to přitažené za vlasy? Není. Ženy se na ulicích se často necítí bezpečně. Neustále hledáme nové a nové trasy, kde se vyhneme hustým křoviskům a podchodům, ráno přemýšlíme nad tím, zda oblečení, které si na sebe vezmeme, nebude při návratu v noci zbytečně poutat pozornost, a o sluchátkách v uších, když jdeme večer domů, si můžeme nechat jen zdát. Pískání, oplzlé grimasy a slovní projevy to moc nezlepšují. Těžko se pak zbavuje podezření, že každý muž, který se na nás na ulici, byť jen podívá, je potenciální násilník.

Proč by to ale měly být ženy, kdo se bude přizpůsobovat? Chceme, aby se v první řadě mluvilo o tom, že tohle chování je nepřijatelné, a ne jen o tom, že holky se mají vyhýbat riziku. Na druhou stranu — nejsme tak naivní, abychom si myslely, že takové chování jen tak zmizí. A tak je třeba naučit se bránit. I proti nevhodným poznámkám.

V Londýně (a nejen v něm) rozpoutala debatu o bezpečnosti ulic nedávná smrt Sarah Everard.

„Zažila jsem to několikrát. Šla jsem třeba po Václaváku, když mě oslovil nějaký muž s tím, jestli mu ho nechci vykouřit,“ vypráví třiatřicetiletá Bára. Nebyla schopna slova, jen sklopila hlavu, a z místa se chtěla co nejrychleji dostat pryč. Zcela přirozeně.

A to je, podle Jasmíny Houdek, instruktorky Moderní sebeobrany, špatně. Namísto toho, že se stáhneme a utečeme, mohly bychom se ohradit. Protože jinak nás to bude trápit ještě dlouho poté. Budeme na to myslet a vyčítat si, že jsme něco neudělaly. Jenže než si uvědomíme, co se vlastně stalo, celá situace je pryč a perfektní odpověď člověka napadne až později.

„Když zareagujeme, dotyčného nejspíš nezměníme. Ale zásadně se změní náš pocit. Když si nenecháme líbit hnusárny, budeme se cítit mnohem lépe. Budeme sebevědomější,“ radí Jasmína Houdek. Štěstí přeje připraveným, a tak není od věci si takovou větu vymyslet už doma a pak ji jen ve vhodnou chvíli tasit. Můžou to být věty typu:

Pustit se do ústní odvety nemusí být ale pro ženy komfortní, a ne každá na to má hned dostatek odvahy. Jestli si na to hned netroufnete, začněte třeba i nesouhlasným gestem, zamračením se. „Ignorování by ale měla být vaše volba. Vyhnete se pak případnému sebeobviňování, že jste nic neudělala, přesto, že jste chtěla,“ vysvětluje Jasmína Houdek. Nejen pro vás je důležité se ozvat a dát najevo, že s takovým chováním nesouhlasíte.

Může se stát, že agresor přejde k nadávkám. Pokud ale na vás útočí jen slovně a nejde k vám, je to ve většině případů součástí jeho ústupu. Nechte ho být, nereagujte na to už, ale buďte na pozoru, zda za vámi třeba nejde. V drtivé většině případů nepůjde, jen chce z celé situace vyjít jako vítěz. Jenže v téhle situaci jste to právě vy, kdo vyhrává. Pakliže ale za vámi půjde, snažte se co nejrychleji dostat se na místo, kde je více lidí. Takový člověk si před publikem většinou už netroufne. Případně se nebojte říct si o pomoc.

A nezapomeňte na to, že pokud se necítíte bezpečně, prostě si vezměte do ruky telefon a zavolejte na policii.

Když v sobě najde čím dále víc žen odvahu se verbálně ohradit, bude to skvělé. Tak totiž více mužům dojde, že i něco, co oni třeba považují za nevinné, není správné a v ženách to může vyvolávat opravdový strach. A třeba se svých sester, kamarádek nebo dcer zeptají na jejich zkušenosti a zjistí, že je to mnohem větší problém, než si kdy pomysleli.

Zároveň se ale netrapte, když v sobě sílu se ohradit nenajdete, není vaše povinnost stát se bojovnicí. Alespoň byste o tom ale mohly mluvit se svými kamarády, kolegy, syny či bratry. Bezpečnější ulice určitě totiž chtějí i oni pro vás, třeba jenom netuší, jak moc nebezpečné se nám zdají.

Zažily jste někdy podobné obtěžování? A co jste dělaly?