Hlavní obsah

Martina Ptáčková (22): S kickboxem začala kvůli šikaně

Foto: Eva Neužilová

Martina Ptáčková (22) je něžná blondýnka. Silou a rychlostí by ale překvapila každého útočníka. Kromě toho, že studuje mezinárodní vztahy a předvádí svatební šaty, je sedminásobnou mistryní světa v kickboxu. A jako jediná Evropanka získala černý pás v boji speciálních jednotek.

Článek

Ve 22 letech řeší většina mladých žen buď studia, nebo vztahy. Martina Ptáčková k tomu už získala jako jediná Evropanka černý pás v jednom z nejtěžších a nejagresivnějších bojových sportů, pracovala v Evropském parlamentu a ještě si sem tam odskočí nafotit nějakou módní kolekci. Sport bere jen jako koníček.

Jak jste se k bojovým sportům dostala?

Mohlo mi být tak osm nebo devět let. Byla jsem velmi sportovně nešikovné dítě, při těle a vypadala jsem trochu jako kluk. Dobře jsem se učila a byla jsem jiná než ostatní, takže mě ostatní děti mezi sebe nebraly a šikanovaly mě. To se rodičům nelíbilo, tak mě přihlásili do kroužku s prvky bojového umění.

Foto: Jan Kasl

Martina se bojovým sportům věnuje od dětství. Začala s nimi kvůli šikaně

Nadchlo vás to hned?

To bych zrovna neřekla. Začátky byly dost těžké. Patřila jsem mezi nejhorší děti ve skupině, nešlo mi vůbec nic. Neuměla jsem udělat ani kotrmelec, byla jsem pomalá, nechápala jsem, co se po mně chce. Prostě ztracený případ. Nikdo nevěřil, že se zlepším, ale já to nechtěla vzdát. Chtěla jsem ostatním ukázat, že se ve mně spletli. Každý den jsem si proto vedla malý deníček, kam jsem zapisovala své pokroky.

Dřela jsem víc než kdokoli jiný. Když ostatní končili, já jsem teprve začínala a zkoušela si všechny věci znovu a znovu, dokud jsem to nedokázala. Tímhle přístupem jsem pak předběhla i ty nejtalentovanější. Byla to ta nejlepší škola.

Kde jste jako dítě našla motivaci pokračovat a nevzdat to?

Postupem času jsem si začínala víc věřit a budovat si respekt. To se mi líbilo. Najednou jsem si dokázala poradit s obtěžujícími spolužáky a šikana byla rázem pryč. Díky bojovým sportům jsem se naučila také trpělivosti, vůli a přesvědčení, že ten, kdo to nikdy nevzdá, zvítězí, což se mi pak v životě mnohokrát hodilo. Teprve po několika letech jsem se přihlásila do opravdového klubu zaměřeného na bojové sporty. Přestože mě zprvu všichni odrazovali, já jsem si prosadila svou a nenechala si to vymluvit. 

Foto: Archiv Martiny Ptáčkové

S bratrem Pepou při přebírání ceny za nejlepšího trenéra

Setkala jste se s názory, že bojové sporty nejsou pro holky? 

Samozřejmě a setkávám se s tím stále. Dříve mě to mrzelo, ale dnes už si z toho nic nedělám. Rozdělovat sporty na holčičí a klučičí je, podle mě, blbost. Znám jednoho prima kluka, co nádherně tancuje a šije. A že bych mu někdy řekla, hele, to není vhodné pro kluky, najdi si něco jiného, by mě ani nenapadlo. Občas mám pocit, že pokud nejdete tou samou cestou, jako všichni ostatní, jste hned divní. Všichni umí dobře radit a říkat, jací byste měli být, co byste měli nebo neměli dělat. A to je hrozná škoda. Myslím, že bychom především měli zůstat sami sebou. Kdybych tenkrát poslechla a dala na to, co si myslí okolí, nikdy bych takových úspěchů ve sportu nedosáhla.

Zkoušela jste i jiné sporty?

Ano, zkoušela. V rámci přípravy se věnuji i jiným sportům a doplňkovým aktivitám, jako je plavání, běh, švihadlo, jízda na in-linech, kolo a podobně. Miluji pohyb a zkouším skoro všechno. Neodmítnu pozvání na paddleboard, potápění ani surfování. Miluji překážkové a bahenní běhy. Ale čím jsem starší, tím méně riskuji a snažím se dávat na sebe větší pozor. Před dvěma lety jsem měla vážný úraz, který mě dost vyškolil, a od té doby jsem o dost opatrnější.

Co se stalo?

Zase jsem chtěla zkusit něco nového a rozhodla jsem se, že začnu jezdit na kolečkových saních. Nezvládla jsem jednu zatáčku a saně mi rozdrtily chodidlo na kaši. Verdikt lékařů zněl, že už nikdy nebudu chodit – a když ano, tak hodně špatně. Tohle ve dvaceti prostě slyšet nechcete. Jeden den plánujete, jak dobudete svět, a další den je všechno jinak a vy se modlíte, abyste mohli chodit. Naštěstí jsem ale všechno zvládla, dokonce jsem od té doby ještě lepší než dříve a paradoxně se mi povedly největší úspěchy až po tomto úraze.

Které to jsou?

Před měsícem jsem jako jediná Evropanka vybojovala a získala černý pás v disciplíně hand to hand combat, což cvičí ozbrojené a speciální jednotky. Jako další bych zmínila i sedm titulů mistryně světa – ať už v hand to hand combatu, nebo v kickboxu.

Foto: Martin Rauberstrauch

Jako jediná Evropanka získala černý pásek v bojovém sportu hand to hand combat

Čemu se kromě závodění věnujete nejvíc?

Studuji mezinárodní vztahy a evropská studia a nyní mě čekají státnice. Vzdělání je pro mě nejdůležitější. Sport beru jako koníček. Jinak ráda cestuji a zajímám se o mezinárodní vztahy a dění. Pracovala jsem v Evropském parlamentu u europoslance Tomáše Zdechovského a to mi dalo strašně moc. Také předvádím šaty na svatebním expo a na festivalech, fotím módní kolekce, vystupuji na různých motivačních přednáškách a často pořádám aktivity a projekty pro děti. S bratrem, který je také velmi úspěšný sportovec, vedeme nejrůznější kurzy bojových sportů pro malé i velké. Kromě toho společně trénujeme v NATO v Bruselu.

Co tam přesně děláte?

Nemáme dovoleno o tom mluvit. Ale mohu prozradit, že se jedná o fyzickou a taktickou přípravu. Kemp navštěvujeme asi dvakrát ročně.

Jak to všechno stíháte?

Je těžké skloubit všechny moje aktivity dohromady, ale jsem toho názoru, že nic není nemožné. Chce to jen perfektní organizaci, disciplínu a vůli. Někdy je to pořádná makačka, ale pocit z dobře odvedené práce za to prostě stojí.

Foto: Archiv Martiny Ptáčkové

Martina není jen drsnou bojovnicí, ale také krásnou modelkou

Chtěla jste s bojovým sportem někdy skončit?

Bojové sporty miluji a nikdy by mě nenapadlo se jich vzdát. Trénuji kickbox, box, judo, jiu jitsu a podobně. V poslední době se ale věnuji právě již zmiňovanému hand to hand combatu, který mi vyhovuje mnohem více než kickbox.

Co to přesně je?

Tato technika patří mezi nejagresivnější a nejtěžší bojové sporty a systémy na světě. Podobá se boji na ulici. Závodníci musí být připraveni po všech směrech. V této disciplíně se prolínají všechny bojové styly. Zápasníci nejsou svázáni téměř žádnými pravidly. Hlavním cílem je, aby jeden ze závodníků zápas vzdal. Při těchto závodech bere ale člověk ocenění jen jako bonus. Jde o to, vrátit se domů v pořádku a po svých. Velká zranění jsou zde úplně běžná, takže je třeba mít se neustále na pozoru. Stačí chvilka nepozornosti a člověk tvrdě zaplatí. Všichni soupeři vědí, co chtějí, a jdou si pro vítězství za každou cenu.

Foto: Jan Kasl

Martina trénuje i s bratrem, který se bojovým sportům věnuje také

Jak se k takové disciplíně člověk dostane?

Soupeřky v hand to hand často pochází z armádních a policejních škol. Dělají ochranku vládním činitelům a patří mezi nejlepší bojovnice na světě. Ve svém státě mají obvykle vybudované velmi slušné postavení v ozbrojených a speciálních složkách. Jsou dokonale psychicky i fyzicky připravené.

Líbí se mi, že tento systém není svázán žádnými pravidly. Je zde povoleno téměř vše. Ráda se peru, takže je to pro mě to pravé. Člověk musí být připraven po všech stránkách, nikdy neví, co ho bude čekat. To mě baví a nutí pracovat čím dál tím víc. Je to velká výzva.

Nebojíte se o sebe?

Kdybych měla strach, neměla bych v bojových sportech co dělat. Já nemám strach, ale respekt ano. Soupeře nikdy nesmíte podceňovat. Když nastupuji do zápasu, přepnu a soustředím se pouze na něj. Pak předvedu, co umím. Cítím se jistě, ale nohama na zemi. Nemám ráda, když se někdo chová arogantně a povýšeně.

Foto: Patrik Soldán

S bratrem mají skvělý vztah a podporují se

Jak často jste zraněná?

Bez zranění se bojové sporty neobejdou. Často trpím na vyhozená, vykloubená ramena a další končetiny, nalomeniny a zlomeniny a tak dále. Vše ale beru s nadhledem. Každý sport má svá úskalí. Mám ráda náročné tréninky. Skvěle se přitom odreaguji, vybiji se a přijdu na jiné myšlenky.

Na „vybití se“ by se jistě daly najít i bezpečnější sporty…

To asi ano, ale já odjakživa miluji adrenalin a ráda na sobě pracuji. Zároveň je to pro mě úžasná terapie. Cítím se dobře a v případě fyzického napadení bych si dokázala se soupeřem poradit, což je fajn bonus! Mrzí mě, že bojové sporty nejsou v Česku tolik podporovány jako jiné. Myslím, že by si zasloužily mnohem více pozornosti.

Co máte v plánu do budoucna?

Kdybych měla vyjmenovat všechny sny, které mám, byli bychom tu hodně dlouho. Mám jich velkou spoustu, všechny jsou hezky vypsané na ozdobném papíře. Snažím se všemu nechávat volný průběh. Být šťastná a zdravá – to je mé největší přání a plán. Ostatní je jen bonus.

ynezorPumanzeSaNyknalC