Článek
Nevím, co na sebe. Stojím před zrcadlem jako školačka prvního září. Co se hodí mezi lidi z módy, se jistě nehodí pro Frederika. Kašlu na všechny. Kapsáče. Volba vhodná kdykoli. Na fifinky i na sex.
Snad se ani nezlobili, když jsem říkala, že s nimi nebudu. Mrzelo mne to. Opravdu. Když jsem pozorovala modelky v zákulisí, návrháře, kteří na poslední chvíli špendlí nové modely, zdálo se mi na chvilku, že to je svět, kam patřím. Že nemám odcházet. Proč vlastně utíkám. Mizím z místa, kde je mi tak dobře, na místo, kde se cítím jako svůj vlastní stín...
Jít dveřmi, které se otevírají, nebo těmi, co se točí? Velká otázka. Mé podpatky jsou vysoké pro oboje. I když nasadím výraz Amélie z Montmartru, stejně budu vypadat jako začínající prostitutka. Pro dveřníka jistě.
Dveře pokoje měl otevřené. „Čekal jsem tě dřív. Mnohem dřív,“ procedil. A dál se věnoval svému notebooku. Co tak zajímavého může číst, že mi nedá ani pusu. Nebo jen on? On je to zajímavé? Má tím být, protože on je muž. Pán tvorstva. Ne člověk, tvor, jedinec, který má čas čekat...
Po chvíli ještě řekl: „Dřív bys přišla dřív.“ Jako by v našem vztahu hrál čas roli.
„I když nasadím výraz Amélie z Montmartru, stejně budu vypadat jako začínající prostitutka.“
Chtěl jít na jídlo. Prý má hlad. Vzala jsem ho do Radosti. Ani nevím proč. Vždyť on by se mnohem víc hodil do Hergetovy cihelny. Nebo aspoň do Bellevue. Z nějakého podivného důvodu jsem mu potřebovala předvádět slečnu nezávislou. Dal si salát Ceasar. A vodu. Studenou. Bez ledu. Mluvit začal až u kafe.
„Neumím se sžít s představou, že nebudeš v mém životě, N.“ Zase dlouhé ticho. Jak těžká je upřímnost. Jak nesnadná jsou slova. „Vím, že vztah má být založený na důvěře. A náš stál na lži. Na zapírání. Na schovce. Vím, že jsem ti ublížil. Sobě ale také. Občas se dva lidé, kteří k sobě patří nejvíc, nejvíc na celém světě, setkají za okolností, které nejsou příznivé. Nevíš, jak rád bych tě potkal dřív. Jako mladší, svobodný, bezdětný. Ale jak mám zapomenout na své závazky, na sliby, které jsem dal? Jak? To neumím. Nejsem srab. Ani podrazák. Zároveň ale dneska už vím, že nedokážu být bez tebe. Přitom bych ti tolik přál muže, který ti dá celý svůj život. Který bude jen pro tebe. Jen tvůj. Ne. Lžu. Velká slova. Nepřál bych ti ho. Zabila by mne žárlivost. Víš, co totiž já dnes už aboslutně jistě vím? Nevíš, viď? Podej mi ruce.“ V očích měl slzy. „N., ta slova nejsou jednoduchá. Věř, že matce svého dítěte jsem je nikdy neřekl. Dokonce ani své vlastní mámě ne. Ale u tebe jsem si absolutně jistý. Miluju tě, N.“ Ruce mi držel. Svíral. Ani malíčkem jsem pohnout nedokázala. V restauraci byla tma. Snad jediní hosté jsme byli my. A on svá slova neustále opakoval. „Miluju tě, N.“
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 4. 10.
Jak hýčkat chuťové buňky? Osvěžit je tekutým luxusem! Více na www.kavaveznamenitouhy.cz. Soutežte také o zájezd do Paříze ZDE!
