Hlavní obsah

Editorial: Jsou dnešní děti jiné než dříve?

Foto: Greta Blumajerová

Myslíte, že se od dob vašeho dětství něco změnilo?

Děti šikanované i ty, které naopak terorizují někoho dalšího, třeba učitele. -náctiletí vrazi a snížení trestní odpovědnosti z 15 na 14, nebo dokonce 13 let. To jsou témata, o kterých se v posledních týdnech hodně mluví.

Článek

Docela často o nich přemýšlím a nevyhnutelně srovnávám dnešek s dobou, kdy jsem byla děcko já. Trávila jsem hodně času na táborech a v oddíle, který byl ve skutečnosti Pionýrem maskovaná buňka trampů, kteří nás děti vozili na vandry :-).

Jednou jsme se takhle vypravili do prázdného areálu tábora – dva vedoucí, deset o rok starších kluků  a já. Oba dospělí se okamžitě zavřeli v jedné z chatek s jistou Dášou z Děčína, kterou po zbytek noci nalévali alkoholem a oslňovali svou hrou na kytaru :-). My si zatím venku „hráli“ na schovku. To v praxi vypadalo následovně – kluci se poschovávali za chatky a do lesa a já zůstala sama uprostřed tábora. Následně všichni začali vydávat různé zvuky, vytí a skřeky, jejichž jediným cílem bylo donutit „Kamču“, aby se z toho potento :-). Kamča nakonec do gatí nic nepustila, ale málem tehdy umřela hrůzou :-).

Jindy jsme šli s oddílem plavat do Podolí. Tehdy vedoucí sice neoblbovali žádnou Dášu, ale pro změnu zamířili rovnou do místního občerstvení. Chlapci se tehdy rozhodli, že mě budou topit, ale, jak byli malí a blbí, trošku to přepískli a málem mě fakt utopili :-).

A moji rodiče by nejspíš ještě dneska dostali infarkt, kdyby se dozvěděli, že hned několik vandrů jsme s mými dvěma kamarády Jardou a Kubou (ti jako jediní zůstali z té desetihlavé skupinky) strávili pečlivým nácvikem parašutistického kotoulu – což pro představu vypadalo tak, že jsme pořád dokola skákali z třímetrové skály, po dopadu se odrazili na špičkách a skočili do kotoulu přes rameno. Naši vedoucí věděli, jak se nás zbavit!

Ani já ale rozhodně nebyla svatoušek. Prakticky na všech školách v přírodě jsem způsobila nějaký průšvih. Někdy ve třetí nebo čtvrté třídě, když mě znudilo skákání ze skříně na otevřenou postel s úložným prostorem (který se po doskoku krásně zabouchl! :-), jsme se spolužačkou vyrazily do vedlejšího pokoje, kde jsme se chechtaly tomu, jak kluci – během dne strašně ostří hoši, kteří se nám pořád posmívali – vypadají ve spánku srandovně :-).

Bohužel byly asi dvě ráno a chytla nás učitelka. Druhý den jsme byly obě nuceny napsat dopis ve znění „Milá maminko, bohužel ti musím sdělit, že jsem se dopustila strašného přestupku…“ :-)

V podstatě jediná škola v přírodě, z níž jsem nebyla podmínečně vyloučena nebo na ní neměla kázeňské trable, byla ta v první třídě – nejspíš proto, že jsme v jejím rámci absolvovali pochod Praha–Prčice, který mě zřejmě vyčerpal natolik, že už jsem neměla sílu na žádnou rotyku :-).

Tohle všechno, a ještě mnohem víc jsem vyváděla před desátými narozeninami. Přežila jsem všechno :-). A zdaleka jsem nebyla sama, kdo takhle řádil – všichni, ať už ve třídě nebo v oddíle, jsme se navzájem různě tyranizovali, vyráběli průšvihy a ničili učitelky. Dokázali jsme být hodně ostří, ale nikdy zlí. I když mi dávali pekelnou čočku, věděla jsem, že mě kluci mají rádi. A když bylo potřeba dostat mě – malýho prcka s bagáží – přes rozvodněnou řeku, vždycky mi pomohli.

Dodneška považuju tuhle část svého dětství za jedno z nejkrásnějších období v životě. Školy v přírodě, tábory, vandry, odpolední výpravy za záhadami a tajemstvími našich novoměstských dvorků a sklepů (tehdy ještě neposchovávaných za uzamčenými vraty).

A jedna věc by mě fakt zajímala – je to dneska jinak? Nemyslím tím auta v ulicích a zamčené domy. Spíš vztahy mezi dětmi, případně mezi dětmi a jejich rodiči. Změnilo se něco? Někdy mám pocit, že ano, a to dost výrazně, ale na druhé straně – možná že dětí, které opravdu ubližovaly nebo někdo ubližoval jim, bylo i tehdy dost, jen se o nich nebylo odkud dozvědět. Co si o tom myslíte?

Přeji vám příjemný týden!

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama