Hlavní obsah

Editorial: Mám titul na poštovní schránku. Po 19 letech!

Foto: Jakub Jurdič

Dočkat se po 19 letech konce není špatný pocit!

Konec. Po 19 letech přijde a vy ani nevíte jak. Žaludek se sevře, do tváře naskočí výraz hodný ukázkového asociála a všichni kolem vás ví jen to, že to jednou pomine. A vy ostatně taky...

Článek

Pokud mě někdo v uplynulých třech týdnech viděl, asi si řekl, že musím procházet drtivou krizí (životní, zdravotní, partnerskou... doplňte si). No, jak se to vezme...

Narodil jsem se 4 týdny před termínem. Pár dní jsem strávil v inkubátoru a rodičům oznámili, že budu celkově pomalejší a nechť od školy raději moc nečekají. Když jsem ale u zápisu do první třídy na pokyn paní učitelky „A umíš počítat?“ odpověděl otázkou „A můžu anglicky?“, bylo jasné, že to až takové peklo nebude.

Na základce i střední škole jsem byl šprt, který se učil zápisky nazpaměť, v notesech měl červeně psáno „Pochvala za velmi pěkný sešit!“, a když jsem zapomněl na úkol, rovnalo se to téměř konci světa. S odstupem času musím přiznat, že mě nebili asi jen proto, že moje mamka byla učitelka a že se báli mých starších bratrů-fotbalistů.

Po 19 letech v zápřahu českého školského systému jsem doputoval až k magisterským státnicím, což nebyla zkouška jen pro mě, ale pro celé moje okolí. Vzal jsem si dovolenou na několik týdnů, vyhlásil karanténu a vyrazil na křížovou výpravu.

Přestal jsem pít víno (což už o něčem svědčí!), nevařil jsem (jak moc mi to chybí!), vytiskl si materiály k učení, které, kdybych kdysi na základce odevzdal, jsem králem sběru, a zabořil nos do papírů. Učil jsem se a nevnímal svět (čas od času jsem ostatní obdařil nějakým moudrem z historie světových médií).

Byl jsem tak mimo, že jsem v „emhádéčku“ po minutě marného hledání průkazky raději revizorovi podepsal, že ji nemám, než abych se zhroutil s tím, že už nejsem schopný najít ani tu opencard. V restauraci jsem si objednal jídlo, aniž bych měl hlad, záhy jsem je požádal, aby mi ho zabalili, odešel jsem beze slov od stolu, kde seděl můj manžel, a vyrazil se domů s provinilým pocitem učit. Můj slovník se omezil na „ano, ne a hm“. V jedné z nejhorších chvílí jsem taky zvedl telefon a zavolal naší (zlaté!) redakční astroložce Nadě Šmídové, „ať se mi tam koukne“.

A když už jsem den před státnicemi skoro nedýchal, tak jsem v duchu školáckého hesla „dutý, ale přezutý“ vyrazil k holiči, ať alespoň vizuálně nedělám před komisí ostudu.

Teď už je po všem, mám to úspěšně za sebou a zbývá jen ten magisterský titul připsat na schránku. Vždyť v dnešní době snad ani nikam jinam nepatří...

Přeji vám také úspěšný týden, zasloužíte si ho!

ynezorPumanzeSaNyknalC