Hlavní obsah

Kvůli lásce se nikdo nezmění

Foto: Tomáš Padevět

Helena Třeštíková v sále Městské knihovnyFoto: Tomáš Padevět

Režisérka Helena Třeštíková je velmi úspěšná žena. V pátek 15. května převzala v Cannes vrcholnou mezinárodní cenu MEDIA EUROPEAN Talent za svůj projekt Zázrak po 35 letech. Přestože je velmi zaneprázdněná, pro náš magazín si udělala čas po promítání svého filmu René, který uvedla v Městské knihovně v Praze. Bylo to nedlouho po jejím návratu z Jižní Ameriky, kde se René rovněž uváděl.

Článek

Původně jste absolvovala střední výtvarnou školu a poté chtěla studovat kostýmní návrhářství. Jak se na tuto vaši představu díváte dnes?

Ano, já jsem inklinovala k výtvarné práci a bylo to v období, kdy jsem chodila velice často do divadla a mým záměrem bylo dělat divadelní kostýmy. Přišlo mi to jako dobrá idea pro můj další život. Pak se to v osmnácti ve mně nějak přehodilo. Bydleli jsme v Praze na Václaváku, v okolí bylo snad deset kin a já tam byla pečená vařená. Zlatá doba kinematografie 60. let. Oslovily mě dokumentární filmy, které se promítaly před hlavním filmem. To rozhodlo, že zkusím studovat dokumentární katedru. Rodiče byli úplně v šoku!

Ale například výborná návrhářka kostýmů Ester Krumbachová ovlivnila několik českých filmových tvůrců včetně Věry Chytilové a dala jejich příběhům zcela osobitou výtvarnou tvář. Takže lze mít zásadní vliv na podobu filmu.

Kdo ví, jak by to bylo. Třeba bych se také snažila tou svou prací zasahovat do celého díla. Nedokážu posoudit, protože jsem to ani nezkusila. Výtvarničina je jinak ohromně svobodné zaměstnání. To jsem si znovu uvědomila při natáčení dokumentu GEN o sochaři Olbramu Zoubkovi v jeho ateliéru. Já ze své pozice musím stále komunikovat a někdy obtížně řešit finance na film, dávat dohromady tým lidí a podobně. I když přiznávám, ve výsledku má film dnes mnohem větší diváckou rezonanci než výtvarné umění.

Měla jste už na FAMU představu, že byste ráda točila formou časosběrných dokumentů?

Uvědoměle až později, ale podvědomě to tam bylo vždycky. Například můj druhý film na FAMU byl vlastně časosběrný. Pojednával o vesnici na Želivce, která zanikla kvůli vznikající přehradě pitné vody. A první profesionální film byl časosběrný a vypovídal o tom, jak dívku změní těhotenství.

Foto: Tomáš Padevět

S hrdinkou filmu Marcela a jejím synem TomášemFoto: Tomáš Padevět

O pár let později přišlo natáčení o partnerských vztazích a manželství, známé Manželské etudy. V časopise Mladý svět z roku 1980 je s vámi rozhovor na tohle téma, kde jste si byla dosti nejistá výsledkem.

Naprosto nejistá jsem byla! To byla vlastně první jasná časosběrná práce, nikdo s tím neměl zkušenost. To byl docela nervák. Obávala jsem se, jak to dáme vůbec dohromady! Měla jsem ovšem velké štěstí na spolupracovníky. Skvělý kameraman Honza Malíř, zvukař Zbyněk Mikulík a zásadní střihač Alois Fišárek. Základ je vybrat z toho množství materiálu to důležité. No a ono se to snad nějak podařilo! Tehdy jsem si definovala, že tohle bude moje cesta, takhle to chci dělat!

Související témata:

Načítám