Hitparáda hlášek dětí, když mluví jako dospělí

Říká se, že děti jsou zrcadlem svých rodičů. A pravděpodobně neexistuje nic pravdivějšího. Obzvlášť viditelné je to ve chvílích, kdy vaše děti začnou mluvit jako dospělí, tedy především jako vy!

Vynechme nyní situace, kdy z vašeho roztomilého batolete vyletí sprosté slovo, za které by se nestyděl ani bodrý strýc z Moravy. Velmi úsměvné jsou totiž i chvíle, kdy vaše dítko použije vyloženě dospělácký výraz, jehož význam spíše čirou náhodou správně odhadne.

Tak jako třeba čtyřletý Vojtěch, který se od své maminky dožadoval už asi třetího bonbonu. Ta mu další sladkost odmítla dát s tím, že by se mu zkazily zoubky a bolelo ho bříško. Chlapec se na ni zasmušile podíval a ještě jednou to zkusil. „Je to tvé definitivní rozhodnutí?“ zeptal se.

Podobně dopadly i hrátky téměř pětiletého Tomáška s tatínkem. „Syn se chystal do postýlky a pokřikoval na mě, ať ho pořádně chytnu, přehodím si ho jako pytel mouky a odnesu ho do pokoje. Je to taková naše hra. Tak jsem ho čapnul, hodil si ho na záda, kde mi tak povlával, a pochodoval jsem k jeho pokoji. Syn se řehtal, ale najednou pronesl: Tak, tatínku, trochu důstojně, ne,“ popisuje Tomáškův tatínek.

Posledním hrdinou této kategorie je čtyřletý Martínek. „Přivedla jsem ho do školky, sledovala, jak se zdraví s kamarády, a když najednou jednoho z těch chlapcůchytil kolem ramen a řekl mu ,tak pojď, jdeme za holkama, za našema zlatama', úplně jsem slyšela manžela, zlato, to je jeho výraz,“ popisuje Martinova maminka.

Snažíte se dětem nelhat, když se vás na něco zeptají, popravdě odpovídáte. Myslíte, že tak je to nejlepší, ale nejspíš je jen otázkou času, kdy toho tak trochu zalitujete. Třeba jako maminka čtyřleté Klárky. „Byla jsem teď volit a dcerka šla se mnou. Pak se ptala, co to ty volby jsou a podobně. Tak jsem jí to vysvětlovala, a když se ptala, proč se volí, rozhodla jsem se to využít trochu výchovně. Vysvětlovala jsem, jak je fajn mít právo volit, moci rozhodovat a nenechat jiné, aby o mně rozhodovali,“ vypráví Klárčina maminka, která toho přesně za dvě hodinky litovala. Ve chvíli, kdy odmítla s dcerou diskutovat o tom, jaké tričko si vezme na sebe k babičce, vyslechla si v podstatě tu samou přednášku. „Prostě jsem se dozvěděla, že je dobré nenechat o sobě rozhodovat jiné a že si tedy o tričku rozhodne sama,“ dodává Klárčina matka.

Dřív nebo později se vaše děti začnou zajímat i o smrt. U čtyřletého Tobíka k tomu došlo v době, kdy mu zemřel pradědeček. Informaci o tom, že každý jednou zemře, až bude starý, vzal ale kupodivu velmi klidně. „I já jednou umřu. Ale ještě jsem mladý a mám před sebou hodně úkolů. Musím chodit do školky, pak budu chodit do školy, pak bych si chtěl vzít nějakou hezkou princeznu, ale asi si vezmu tebe, maminko. Budu mít děti a budu se o ně starat. A až se tady můj čas naplní, tak umřu,“ vysvětloval své mamince Tobík, a ta přesně věděla, kde k té závěrečné moudré větě její synek přišel. „Takhle mu jednou babička vysvětlovala, jak to s umíráním je. Citoval ji dokonale,“ říká jeho maminka.

Poněkud ostřejší konverzaci vedl dnes již dospělý syn naší jazykové editorky Jany Netopilové. „Byly mu asi tři nebo čtyři roky, když říkal mé mamince, své babičce ,já se vůbec netěším, až umřeš. Ale strašně se těším, až ponesu tvoji rakev',“ vzpomíná s úsměvem Jana.

Občas před dětmi jen tak ve vtipu něco pronesete, za čas to zapomenete a pak už jen tiše nesete následky. Tak jako otec čtyřleté Terezky, které se rodinný známý ptal, po kom je, zda po mamince nebo po tatínkovi. Terezka hrdě odpověděla, že spíš po tatínkovi, protože spolu chodí do hospody na hřiště, kde tatínek pije pivo a dává jí ochutnat. „Známý se na oko děsil, že prý pivo je alkohol a ten děti nesmí. Ale naše Terezka mu s klidem odpověděla ,nene, pivo je lék'. A to jsem tedy opravdu slyšel sám sebe,“ vypráví Terezčin tatínek.

A jakými hláškami vás rozesmály vaše děti?