Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Libuše:
Pane Hausmanne, prosím, vím, že to není dotaz z těch závažných, které se tu objevují, ale jako matka to řeším, protože je pro mě dcera důležitá. Mé dceři je 16 let, je to krásná a chytrá dívka. Co mi ale leží na srdci, je to, že se podle mě „schovává“ před okolním světem. Ani v těch největších vedrech nevyjde z domu bez mikiny s dlouhým rukávem, kapucí a dlouhými tepláky či kalhotami. Že by si někdy vzala sandálky? Nikdy! Jen tenisky a je celá zahalená od hlavy až k patě. Když jí nabízím alespoň tričko nebo delší sukni, nechce o tom ani slyšet.
Takhle zahalená byla i u moře, kde jsme byli koncem června. O plavkách a koupání nemůže být ani řeč. Zatím mi neodpověděla, proč to tak má (je to tak od letošní zimy). Prosím, mohl byste mi poradit či alespoň říci svůj názor, co ji k tomu vede? Už jsem měla strach, jestli v tom není něco vážného – nějaké drogy, nebo tak, ale doma v klidu chodí v pyžamu (kraťáskách a košilce na ramínka) a nic nenasvědčuje tomu, že by něco skrývala.
Mluvila jsem o tom s kamarádkami, jejich dcery v podobném věku to ale mají naopak, oblékají se dokonce i trochu vyzývavě, dle jejich slov. Já samozřejmě nechci, aby se má holčička nějak „ukazovala“, ale tohle mi už přijde moc. Děkuji vám. S pozdravem, vaše čtenářka Libuše
Vážená paní Libuše,
váš dotaz je naopak z těch nejzávažnějších. Žijeme zase v éře světlých zítřků, a tak se moc nepíše o mnohých nezdravých jevech u mladé generace, z nichž nejděsivější označují současní psychologové jako „epidemii dětských sebevražd“. Povrchnost posuzování kvality člověka vede k přehnanému důrazu na zevnějšek. U mladých ve věku vaší dcery stačí jedna rádoby vtipná puberťácká poznámka (třeba i na sociální síti) a zdravá sebedůvěra je ta tam. Z kontextu vašeho dotazu vyplývá i absence mužského (otcovského) elementu, tak nutného při výchově dětí pro eventuální korekci jejich scestných představ. Faktem, že před vámi doma chodí dcera v pyžamu a v kraťáskách, se nenechejte zmást: znamená jen, že vaše osoba se do nepřátelského a nepřejícího světa nepočítá.
Všeobecné vytrácení normality z každodenního života vede u mladých lidí až k jevům, jaké zde předtím nebyly – od odmítání tohoto (polo)světa včetně jeho klasické vzdělanosti po nechuť vůbec do tohoto světa přivést děti. Poradit vám musí odborník – někdo z psychologů.
Otázka je, jestli dcera bude ochotná nějakého navštívit, když tak alespoň za ním zajděte sama, ať víte, jak se k problému stavět. Podle mého selského rozumu by v tomto vykolejeném světě bylo nejlepší dceru co nejdříve a v co největší míře včlenit do posledních ostrůvků normality, jimiž jsou sportovní oddíly, skauting, hudební škola, smysluplné koníčky…
Ještě není pozdě. Běda rodičům, kteří tohle neudělali! Já vím, dnes to všechno stojí peníze, stát má na kdeco, ale na záchranu celé generace mladých peníze nejsou. Jsem ale přesvědčen, že poplatky za pět let ve volejbalovém oddíle mají větší hodnotu než nový televizor.
Sama se to nesnažte řešit. Nakonec vidíte, kam dceru status quo přivedl. Ani (alibisticky) nespoléhejte na školu. Jednejte, shánějte, plaťte. Dokud má dcera čas!
