Článek
Lucie se ocitla ve složité situaci a právě teď si neví vůbec rady. Proto na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz napsala tento dopis:
Pane Hausmanne, můj muž je trochu podivínský vědec (docela by se hodil do nějaké filmové komedie) a vždy trávil hodně času na fakultě v laboratoři, a to i v době, kdy byly děti malé (máme tři) nebo třeba nemocné. Vždycky jsem na to nadávala, ale přiznám se, že spíš jen naoko. Ráda si dělám věci po svém a on nikdy nebyl žádný zábavný společník. Jenže před pár lety se nadobro odstěhoval k rodičům (odstěhoval není to nejlepší slovo, prostě tam začal přespávat) a k nám domů chodí jen na část víkendu. Podotýkám, že rodiče jsou sice staří a nemocní, ale nijak fatálně, jsou naprosto soběstační, přesto vždy vyžadovali neustálou péči (a to i když jim nebylo ještě ani padesát), odvozy k lékařům, veškeré nákupy, praní a žehlení prádla atd. – to teď všechno zajišťuje manžel sám. Nikdy toho moc nenamluvil a já jsem se ho nikdy na nic neptala, takže komunikace mezi námi za ty roky dost zamrzla. Když se občas objeví doma, děláme, jako by se nic nedělo – jako by se třeba vrátil ze služební cesty. Jenže se ukázalo, že prostřední syn má docela závažné psychické potíže a já jsem to sama přestala zvládat. Mám na krku barák, práci a tři děti – z toho jedno v krizi. Potřebuju pomoc a také myslím, že syn potřebuje otce. Mužovi jsem se to snažila několikrát vysvětlit, ale on se nejdřív tvářil, jako bych mluvila čínsky, a potom mi řekl, že ho rodiče potřebují víc a že nemá čas. Nevím, co dál. Proč je takový a co s ním mám dělat? Děkuju vám. Lucie (47)
TRÁPÍ VÁS POTÍŽE S MANŽELEM? JOSEF HAUSMANN SI NA NĚ POSVÍTÍ
Vážená paní Lucie,
kdyby v tom nebyly děti, myslel bych si, že má váš muž něco proti vám. Existence dětí však tuto eventualitu vylučuje – takhle vzdělaný muž přece nevylévá vaničku i s dítětem. A se sexem. Je zvláštní, že mu nic z toho nechybí.
Nejpravděpodobnější možnost, co mě napadá (v rovině spekulací a domněnek – třeba se dozvíte více v diskuzi), je dokonalá manipulace vaším chotěm ze strany jeho rodičů. Podle toho, jak i s vámi cvičili jsouce ještě plni sil (padesátiletí), usuzuji, že jim prosazování vlastních problémů jde výborně. Na manipulaci musejí být dva – manipulátor a jeho oběť. Sobečtí rodiče jsou častými manipulátory, mnohdy svým dětem zničí jejich vlastní život. A jejich děti jsou snadno dostupné oběti. Vždyť přece nevyslyšet volání rodičů o pomoc (byť sebenepodloženější) je absolutně nemorální! Zaráží mě, jak dokonale jim váš manžel propadl. Natolik, že mu nezbývá čas na barák a výchovu dětí. Je-li moje domněnka správná, nemařte čas čekáním, že se to změní samo od sebe. K psychologovi manžela asi nedostanete, takže si budete muset na toto téma promluvit. Předvzdělejte se knihou „Nenechte sebou manipulovat“. S rodiči mluvit nemá cenu – ve své sobeckosti považují vás a vaše děti za klacek pod nohama. Správně by měli syna zahnat zpátky k rodině, kam patří.
Pokud není jedináček, určitá naděje by byla rozprostřít tíhu na bedra dalších sourozenců. Ti se ale nejspíš tetelí radostí, že si rodiče jako oběť nevybrali je. Manipulátor ovšem vycítí, kdo se zmanipulovat dá – stejně jako predátor rozpozná ve stádu slabý kus.
Je tu ještě eventualita, že váš choť chce mít svůj klid a ten nalézá u rodičů. Otec tří dětí ale nemá na takový klid právo. Nemůžeme mít nárok na něco, co si pak odskáče někdo jiný.
Se synem v krizi si budete muset poradit sama – jako by váš muž neexistoval. Je zde totiž nebezpečí z prodlení. Musíte s ním holt za odborníky. Já vím – a co když nepůjde…
Má řešení jsou jednoduchá: Ne(u)spokojené ženy deset kilo dolů, nevycválané děti sport nebo vážný koníček. Bohužel jednoduchá jen na pohled. Shodit deset kilo je stejně těžké jako dokopat patnáctiletého fracka do oddílu házené… Obtížnost složitých problémů tkví právě v tom, že nejdou vyřešit jednoduše.
