Jak žít s partnerem v depresi

První zákon, který platí prakticky bez výjimky: nenuťte nikoho v depresi, aby s vámi cokoliv podnikal. Ba dokonce ne ani „úžasný výlet, tam by se ti určitě zvedla nálada". Vězte tedy, že i kdybyste výjimečně uspěla, jeho nálada by se nezlepšila a naopak vy byste o tu svou přišla. Pokud totiž něco nelze, potom je to vnucovat depresivnímu muži své představy o tom, jak má se svým stavem bojovat. Nefunguje to nikdy, ani když se vám ho podaří přesvědčit, aby je vyzkoušel. Jediné, co fungovat může (ale nemusí), je vaše tichá, nevnucující se přítomnost.

Další pravidlo, které musíte akceptovat: na nic se nelze spolehnout. Pokud se s vaším mužem večer napevno dohodnete, že ráno odjíždíte všichni k babičce, může se stát, že skutečně odjedete. Se stejnou pravděpodobností však nemusíte odjet nikam, protože váš partner toho prostě nebude schopen. „Trvalo mi dlouho, než jsem tohle akceptovala," říká čtyřicetiletá Markéta, která se svým mužem žije už třináct let. „Měla jsem pocit, že si ze své deprese vyrobil pohodlný úkryt přede vším, do čeho se mu nechtělo. Až v průběhu času jsem pochopila, že to tak není."

Připravte se také na to, že váš muž ve společnosti může být zábavným a vtipným diskutérem. A to dokonce i v případě, že ještě před příchodem návštěvy propadal beznaději a nechtěl nikoho vidět. Po jejím odchodu se však znovu stáhne do sebe a do svého „úkrytu". Neznamená to však, že by domov a vaši trpělivost nepotřeboval. Právě naopak, před vámi může odhodit všechny masky.

Dalším problémem však bývá jak vysvětlit dětem, že z jejich pohledu zdravý otec stráví celé dny v posteli zíráním do zdi. „Manžel dostal na své deprese plný invalidní důchod, skutečně byly dny, kdy se ráno ani neoblékl a nevycházel z naší ložnice. Především starší dcera na prahu puberty tohle nedokáže pochopit. ,Když je táta doma, tak proč aspoň neumyje nádobí?' ptá se mě v poslední době opakovaně," popisuje Markéta.

Na své dětství s depresivním otcem nerada vzpomíná i Dana, dnes šedesátiletá novinářka a spisovatelka: „Můj otec byl mimořádná osobnost. Inteligentní, sečtělý, vtipný společník, ale taky významný vynálezce. Svou rodinu měl nejspíš rád, rozhodně nezahýbal a vlastně se nám věnoval. Přesto jen těžko hledám ve vzpomínkách chvíle, kdy mi s ním bylo dobře. Pamatuji si ho buď zhrouceného, anebo naopak agresivního. Když se totiž z deprese dostal, začal kolem sebe hledat nepřátele, a to i v rodině. Záminkou bylo všechno. Nejvíce se vymezoval vůči bratrovi. Přitom nepřestával mít světlé okamžiky, kdy byl vstřícný a vtipný," říká Dana.

Příklad z její rodiny navíc potvrzuje, že deprese je do jisté míry dána i geneticky. „Bratr se v dospělosti začal projevovat naprosto stejně jako jeho otec. Rodina ho opustila a on zůstal sám," shrnula Dana. Z výše uvedeného vyplývá, že žít s depresivním mužem není jednoduché. To potvrzuje i Markéta, dodává však, že občas, alespoň v jejím případě, to stojí za to.

Nejdřív byste se podle psychoterapeuta Jindřicha Holého měly samy sebe zeptat, zda partnera vůbec chcete z deprese dostávat. Ta otázka není tak absurdní, jak vypadá. Vztah s depresivním mužem vám přináší aspoň jednu, byť diskutabilní výhodu: silnější jste vždycky vy. „Pokud mu ale chcete pomoci, jsou dovoleny všechny podpůrné prostředky. Káva, dobré jídlo...," říká psychoterapeut. „Pokud však žijete s partnerem, který trpí silnou klinickou depresí, měla byste si ujasnit, jak velikou vzdálenost ve vztahu chcete od svého muže mít," dodává.

Deprese je totiž vždycky záležitost celé rodiny a připady, kdy partnerka skončila na antidepresivech také, nejsou výjimkou. Udržet si aspoň nějaké svoje záliby, přátele a podobně je proto nutností.