Vzestup a pád českých plováren. V létě bývaly druhým domovem tisíců lidí

První veřejné plovárny vznikaly v českých zemích už v polovině 19. století, ale ta úplně první, vojenská, byla zřízena u levého břehu Vltavy před současnou Strakovou akademií, dokonce už v roce 1809. Ale soužití vojáků s civilisty nebylo ani trochu idylické, rvačky byly na denním pořádku, a tak bylo rozhodnuto oddělit koupající se vojáky od civilů a zřídit podobnou plovárnu pro občany.

Pražská Občanská plovárna byla postavena podle návrhu Josefa Krannera okolo roku 1840. Mohutná klasicistní stavba měla šatny, restauraci a bar, a v různých podobách existovala až do začátku devadesátých let minulého století. Pak už se tam jen natáčel pořad Marka Ebena Na plovárně…

Občanská plovárna byla nesmírně populární. Chodila tam i řada známých osobností od Franze Kafky přes ministra zahraničí Jana Masaryka k režiséru Miloši Formanovi nebo herci Josefu Bekovi. A Tomáš Mazal s Pablem de Saxem tam v roce 1985 natočili film My žijeme v Praze… „Byla tam úžasná atmosféra, naprosto uvolněná,“ vzpomínal v pořadu Z metropole Mazal. „Natáčeli jsme třeba v dopoledních hodinách a tam byla spousta pracujících, hlavně úřednice z okolních kanceláří. Točilo se tam pivo, prostě oáza uprostřed Prahy.“

Plovárny vznikaly nejprve ve velkých městech, pak i v menších obcích. Přestože většina už neexistuje, zanechaly za sebou pozoruhodnou stopu v architektuře i společenském životě.

Největší rozkvět plováren nastal na přelomu 19. a 20. století a pokračoval až do konce první republiky. S rostoucím důrazem na hygienu, sport a pobyt v přírodě se staly plovárny nejen místem osvěžení, ale i symbolem moderního životního stylu.

Byly to dřevěné stavby rozdělené na dámskou a pánskou část nebo nabízely takzvané rodinné hodiny. Měly kabinky, převlékárny a často i jednoduchý bufet, budovaly je obce, sokolské jednoty nebo soukromníci. Nejčastěji vznikaly na Vltavě, Labi, Berounce nebo Sázavě, ale i u menších říček a rybníků.

Slušnost a pořádek byly nepsaným pravidlem – koupací úbor měl odpovídat vkusu doby a zvykem bylo pozdravit správce plovárny stejně jako spolukoupajícího. Plovárna totiž nebyla jen o vodě – často se tu konaly letní koncerty, sokolské slavnosti, taneční večery nebo divadelní vystoupení. Některé měly i knihovny, čítárny či kavárny. Stávaly se pravidelným cílem městských výletů, symbolem pokroku a zdravého těla. Jeden z dobových kronikářů z Třeboně v roce 1932 napsal: „Plovárna se stala druhým domovem měšťanů. Po celý červenec zde bývá plno. Pánové v županech, dámy v slunečních kloboucích, děti ve vodě, hudba na břehu. I staré panny se osmělí smočit lýtko.“

Zatímco mezi válkami byly české plovárny symbolem pokroku, zdraví a společenského života, druhá polovina 20. století je postupně odsouvala na okraj. Řeky byly znečištěny průmyslovou výrobou, jejich koryta narovnána a břehy přehrazeny. Voda, která dříve slibovala osvěžení, se stávala zdrojem obav, přírodní koupání bylo nahrazeno chlorovaným komfortem městských bazénů.

Dřevěné stavby chátraly, společenské zvyky se proměnily. Kde dřív stávaly převlékárny a molová lávka, rostly zahrádkářské kolonie nebo sklady vodohospodářských podniků.

Plovárny tak odešly tiše – ne s velkou tragédií, ale s jakýmsi klidným smutkem, jaký přináší konec léta. A přesto zůstaly. V paměti generací, knihách, obrazech, ve filmech, jako je nezapomenutelné Rozmarné léto, které natočil podle novely Vladislava Vančury Jiří Menzel na soutoku Lužnice a Bechyňského potoka ve Veselí nad Lužnicí. Tam pro potřeby snímku vznikla stylizovaná říční plovárna a dodnes patří k nejikoničtějším obrazům českého léta – houpavé molo, zrcadlící se hladina řeky a filozofující mužská trojice v županech vytvořily obraz, který přesáhl dějiny koupání a stal se součástí národní identity.

Pražská Slavia, karlovarský Pupp, brněnská Era… Prvorepublikové kavárny, za kterými stojí příběhy!