Fenomén Vinnetou je nesmrtelný! Francouzský fešák začínal s Bardotkou, hvězdu z něj udělala role rudého gentlemana

„Sbíráš fotky Vinnetoua?“ Otázku, které by dnes rozuměl asi jen málokdo, nebylo možné v 60. letech přeslechnout v autobusech, tramvajích ani obchodech, o školních chodbách a třídách nemluvě. Záporná odpověď skoro nepadala v úvahu! Kdo nesbíral, kdo neviděl nebo nečetl mayovky, jako kdyby nebyl. Západoněmecké filmy, natočené v jugoslávské koprodukci podle knih spisovatele Karla Maye, tehdy zvedly obrovskou vlnu zájmu o hrdiny a příběhy Divokého západu.

Původní „indiánská vlna“ se ale vynořila už mnohem dřív. První české vydání Vinnetoua se datuje rokem 1898, tedy pouhých pět let po publikaci v Německu. A byli to nepochybně i hrdinové mayovek, kteří ovlivnili vývoj českého trampingu. Pro mnohé z těch, kdo zakládali trampské osady podél českých řek, se jednalo o první setkání s Divokým západem – aniž by tušili, že Karel May v USA nikdy nebyl. Vydal se tam až v roce 1908, kdy navštívil New York, Niagarské vodopády a také indiánskou rezervaci Tuscarorů.

V Československu vyšly knihy o Vinnetouovi naposledy v roce 1944 a pak nastala pauza až do 60. let, kdy „fenomén Vinnetou“ rozpoutalo jejich filmové zpracování. Poté, co kina doslova zválcovala série Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetou, Vinnetou – Rudý gentleman a Vinnetou – Poslední výstřel, začaly znovu vycházet i knihy. A přiznám se, že když jsem dostala jako jedenáctiletá k Vánocům všechny tři díly, nedalo se se mnou počítat na rodinné návštěvy, dokud jsem je nezhltla.

Fotografie z filmů se vydávaly jako pohlednice, plakáty či sběratelské kartičky a otiskovaly je mnohé časopisy. Děti na táborech i v chatových osadách si začaly hrát na Vinnetoua a Old Shatterhanda. Holky s dlouhými vlasy se česaly „na Nšo-či nebo na Ribannu“, kluci se učili točit lasem a práskat bičem. S kamarádkou jsme měly pušky vyrobené ze starých pádel a ta Vinnetouova musela být pobitá stříbrnými hřeby – zdařile je suplovaly připínáčky.

Představitel Vinnetoua, francouzský herec Pierre Brice, od jehož smrti uplynulo 6. června deset let, se stal mezinárodním idolem, ovšem vázaným na postavu indiánského gentlemana – v jiné roli ho nikdo vidět nechtěl.

Když jsem s ním v roce 2009 dělala na Festivalu evropských úsměvů v Mladé Boleslavi rozhovor, ptala jsem se ho, jestli někdy neměl Vinnetoua plné zuby a nechtěl se vrátit k započaté kariéře. Začínal s Belmondem i Delonem a s Brigitte Bardot tvořili modelingový pár… „Od úspěchu se přece neodchází!“ odpověděl tenkrát. „Když jsem dostal nabídku na Poklad na Stříbrném jezeře, měl jsem slibně rozjetou kariéru hlavně v italském filmu, dokonce jsem byl italskými novináři vyhlášen nejlepším hercem roku. Ale úspěch Vinnetoua byl tak ohromný, že bych ho nikdy žádnou jinou rolí nemohl ani vyrovnat, natož zastínit.“

A úspěch to byl celoživotní, náčelníka Apačů hrál i v televizním seriálu, na pódiích amfiteátrů i v německém televizním filmu Vinnetou se vrací. A na koni jezdil ještě jako osmdesátník.

V onom rozhovoru jsme také zmínili rozdíly mezi westerny a mayovkami – a Pierre Brice měl jasno: „Ve westernech je indián vždycky zlý muž – a Vinnetou je velký kladný hrdina. Filmů, kde jsou indiáni jako on, je málo a myslím si, že to není dobře. Westerny škodí ve vnímání indiánů jako etnika.“

Do věčných lovišť odešel nejen Pierre Brice – dávno před ním zemřel v pouhých 54 letech jeho „bílý bratr Old Shatterhand“, tedy Lex Barker. Ale Vinnetou žije dál! Kdybyste se chtěli vypravit do jeho „rodného domu“, najdete ho v městečku Radebeul u Drážďan, kde Karel May své knihy psal a kde je od roku 1928 jeho muzeum.

Nebo si zajeďte do westernového městečka v Boskovicích, kde jsou už nyní a pak do konce prázdnin k vidění slavná divadelní představení Poklad na Stříbrném jezeře, která se hrají pod širým nebem v přírodním amfiteátru.

>>>Český tramping založil tradici chataření i osobitého folku. Jezdilo se na čundry i Portu!