Když láska zamotá hlavu „náctiletým“

Sedmnáctileté Tereze se splnil sen – dostala možnost na rok odjet do Anglie, kde měla zajištěné studium, brigádu, ubytování… zkrátka ideální příležitost. Půl roku počítala každý den a nemohla se dočkat vytouženého odletu, protože tady – jak to u dospívajících bývá – jí šlo na nervy úplně všechno: rodina, škola, posléze dokonce i většina kamarádů. Její těšení ale krátce před cestou poněkud ochladlo. Začátkem prázdnin se totiž zamilovala. Nicméně prvního srpna odletěla. Po šesti týdnech byla zpátky.

„Já jsem to fakt nemohla vydržet, jak se mi stýskalo. Bylo to tam krásný, ale nedokázala myslet na nic jiného než na Daniela, pořád jsme si mailovali a on na tom byl podobně. Nemohla jsem spát, žaludek mi přestal fungovat, cokoli jsem snědla, tak jsem vyzvracela. Představa, že se neuvidíme skoro rok, byla hrozná. Nemělo smysl tam zůstat. Vždyť se tam můžu dostat kdykoli jindy,“ líčí „hoře“ své zamilovanosti Tereza.

Její máma Ingrid sice rezignovala, ale na celou věc pohlíží o poznání praktičtěji: „Když poslala první e-mail s tím, že to bez Daniela nevydrží a chce zpátky, tak jsem doufala, že za pár dní se tam rozptýlí a uvědomí si, že ta šance stojí za to. A jestli její láska s Danielem je skutečně tak fatální, tak na sebe počkají. Sama pro sebe jsem si spíš říkala, že se tam možná zamiluje do někoho jiného a stejně tak tady Daniel."

Ale Tereza byla neoblomná a Ingrid takzvaně „vyměkla“. Zaplatila zpáteční letenku, psala dopisy do londýnské školy, na internát, zaměstnavateli… V Praze pak vyřídila, aby dcera mohla nastoupit zpátky na gymnázium dřív, než bylo po původně dohodnuto. „Na jednu stranu bych ji zabila, že takhle zahodí všechno, po čem nejdřív tak toužila. Ale pak jsem si uvědomila že jsem taky byla schopná se kvůli chlapovi vzdát téměř čehokoli,“ přiznává Ingrid.

O poznání „průšvihovější“ příběh se týká Matěje. Byl odpočátku takzvaně vydařené dítě: vždycky se dobře učil, byl oblíbený, nekonfliktní, dokonce ani neprošel pubertální vzdorovitostí a i k rodičům se choval vstřícně. Možná právě kvůli těmto povahovým rysům se ponořil do vztahu ke své první životní přítelkyni Báře se vším všudy. Matějova máma Markéta se snažila být maximálně tolerantní, i když věděla, že Bára je starší a po gymnáziu v podstatě jen tak „zevluje“: na vysokou se nedostala a v žádné práci nevydržela, navíc se potvrdilo podezření, že se nevyhýbá drogám.

„Respektovala jsem, že si ji Matěj vodí domů. Ale bylo zjevné, že je občas úplně mimo. Zlomem bylo, když Matěj kvůli ní začal zanedbávat školu. Měl těsně před maturitou, přesto tam nakonec nechodil skoro vůbec,“ líčí trable s první láskou svého syna.

Stručně řečeno, Matěj začal považovat za povinnost se o Báru postarat. Pečovat o ni, když měla deprese, trávit s ní čas, aby se necítila osamocená…

„Začala jsem šílet. Bylo jasné, že ho vyhodí ze školy, i když zpočátku se tvářili vstřícně. Ale neustálé absence se už tolerovat nedaly. Matěj jakékoli moje racionální argumenty shodil s tím, že jsem necitlivá, že prioritou je pomoc blízkému člověku,“ popisuje tehdejší situaci Markéta.

Matěj se nakonec s Bárou rozešel, ale trvalo dva roky, během nichž se všemožně protloukal jako brigádník, než si dálkově maturitu dodělal a dostal se pak i na vysokou školu.

Marta Franclová má nejen zkušenosti tohoto typu ze své psychologické praxe, ale také tři dospívající děti, které jí život nijak neulehčují. „Když to vezmu z té lepší stránky, tak mě vlastní děti učí většímu porozumění rodičům, kteří mají s potomky problémy. Ačkoli někdy podlehneme pocitu, že jsme se jako rodiče snažili dělat všechno správně, prostě nemůžeme vyloučit riziko, že se nám děti nějak vymknou. Pak musíme hledat cesty, jak se s jejich průšvihy vyrovnat. A první lásky takovým průšvihem často bývají,“ konstatuje Marta Franclová.

„Je naprosto přirozené, že dospělí mají větší tendenci zvažovat, nakolik je vztah ve všech směrech ,rovnocenný', ,výhodný', nakolik jeden ,víc dává' a ,druhý víc bere'. Proto je popuzuje, když jejich potomci do vztahu víc dávají, obětují…,“ dodává psycholožka.

Podle ní je podstatné, aby si teenageři, uvědomovali hodnoty, kterými se chtějí v životě řídit. Je ale správné, že jsou schopni mít natolik hluboký vztah, že se kvůli němu dokážou lecčehos vzdát. Někdy to vyústí v tvrdé životní ponaučení, někdy v potvrzení, že „láska stojí za to".

Jak se s první zásadní láskou vyrovnali vaši potomci? Bylo to drama, nebo pohoda? Podělte se o své příběhy s námi a ostatními čtenářkami na info@prozeny.cz. Těšíme se na ně.