Když tatínkové vyprávějí pohádky...

Starostlivý otec rodiny má často oprávněné obavy o vývoj duše svých potomků, protože zná současnou televizní zábavu. Ta v něm pochopitelně budí nedůvěru vůči pohádkám promítaným na kterémkoli kanále. Spolu s dítětem nevěřícně sleduje dění na obrazovce, dokud mu nedojde trpělivost a nebouchne (v duchu) pěstí do stolu. „Tak takhle by to nešlo!" zabouří (pořád ještě v duchu). „Dnešní pohádky nestojí za nic! To radši něco vymyslím sám!“

A jako skutečný stratég se odebere do soukromí, aby si tu úžasnou bajku řádně promyslel, nejlépe v hlubokém soustředění s novinami přes obličej. Později se probere se strašlivou předtuchou, která přepadá každého, kdo kdy slíbil něco, co ne tak docela dokáže naplnit.

Co jsem to zase vyvedl? Pohádku? A to ji mám vymyslet sám? Sotva se vypotácí z ložnice a jde se občerstvit do kuchyně, potká vlastní dítě a vidí v jeho očích nadšené očekávání - táta slíbil, táta splní! Nedá se nic dělat. Pohádka musí být vymyšlena.

Každý takový začínající pohádkář si v první řadě musí uvědomit, že účel příběhu spočívá v jednoduchém ponaučení: krást se nemá, sůl nad zlato, zlo je nakonec poraženo a věrnost se vyplácí.

Je až s podivem, že klasické příběhy přežily až dodnes: pokud má být pohádka pohádkou, musí v ní být nejen nebezpečí, ale také násilí, krev a smrt, tedy věci, před kterými se mnozí rodiče snaží své děti uchránit. Správná pohádka je krutá - to se netýká jen řeznických bratrů Grimmů a Boženy Němcové, ale i jinak celkem snového Andersena.

Pokud chcete v dětech pěstovat cit pro krásno, nechte se inspirovat Oscarem Wildem a připravte si krabici papírových kapesníků. Pokud chcete dětem ukázat, co je život vlastně zač, jděte na to po vzoru Grimmů. Dříve nebo později se s bolestnou stránkou života setkají i vaše děti; proč je na ni nepřipravit?

Bývaly doby, kdy pohádkáři do hlavní role svého příběhu obsazovali ekvivalent obecního blba; nejspíš proto, aby si posluchači ve víru zahnívajícího feudalismu a industriální revoluce dokázali představit někoho, kdo je na tom ještě hůř než oni. Skutečností zůstává, že se pohádky snaží dětem v roli kladného hrdiny vnutit postavu, která je až nesnesitelně tupá, ale i chudá a až nudně dobrá.

Až v moderní době se setkáváme s postavami zvědavými, které víceméně vyhledávají dobrodružství a hned tak něčeho se neleknou. Jednotlivé postavy jsou zásadně černobílé a jejich osobnost se nenechá rozmělnit jakýmkoli pokusem o politickou korektnost: padouch je zlý až do morku kostí a kladný hrdina by zahanbil i Mirka Dušína. V kterékoli jiné knížce by nás to pobavilo - u pohádek je to prostě dané a nemůže (a ani nesmí) to být jinak.

Pohádka je především popis putování - cestou za třemi vlasy děda Vševěda počínaje přes výpravu hobitů a dobrodružstvími Jediů konče. Hlavní hrdina se většinou vydává z chudobného a poměrně neveselého prostředí vstříc dobrodružstvím, nebezpečí a zhusta i jisté smrti.

Není ani tak důležité, jestli nakonec zachrání princeznu, zabije draka a získá poklad, ale že se cestou jeho charakter zocelí, že v něm nebezpečí probudí skrytou odvahu a sounáležitost a že získá přátele. A díky tomu i princeznu. A možnost zlepšit život všem kolem sebe. Motiv cesty je velice důležitý, protože posluchač může usnout někde v půli a není nutné se zaplétat do složitosti osvobozování princezny.

Při putování internetem jsem narazil na stránky, které pomocí jednoduché reaktivní fyziky a organické chemie dokazují, že draci jako takoví nemohli nikdy existovat. No a? Pokud potřebujete mít ve své pohádce příšeru tak strašlivou, že by z ní dětský psycholog omdlel hrůzou, drak se hodí.

Stejně jako odpudivá ježibaba s kožními problémy. Stejně jako kouzelný ubrousek, hrneček, křesadlo, létající koště, sedmimílové boty, hřeben, ze kterého vyroste les, nebo stužka, která se promění v řeku. Nemluvě o zvířecích hrdinech, kteří konverzují s hlavním hrdinou, případně ho žerou nebo si nechávají u kováře pilovat jazyk, aby ho sežrat mohli. Cokoli je dovoleno.

Z dětství mi v paměti na televizní pohádky uvízly jen ty dvě nejhrůzostrašnější, které jsem viděl: hraná Kráska a zvíře a dřevorytově animovaný Čarodějův učeň. Obzvlášť vzpomínka na krev, vytékající zpod čarodějových dveří, ve mně zanechala nesmazatelnou stopu.

Děti mají úžasnou schopnost vstřebat to nejděsivější vyprávění a žít dál spokojeně; to jen my dospělí všechno rozebíráme ze všech stran a snažíme se najít rovnováhu. Děti vědí, že rovnováha většinou neexistuje - ale dobro nakonec zvítězí. A i když se snažíme sebevíc, nakonec vždycky zjistíme, že každá pohádka už byla napsána...

Zdroj: Dámskájízda.cz