Kvůli tchyni jsme na mizině!

„Svoji tchyni jsem nikdy osobně neviděla. O svého syna, mého manžela, nejeví zájem, nestýká se s ním, respektive si ho umí najít, jen když potřebuje peníze,“ zahajuje své vyprávění Marcela, maminka na mateřské dovolené z jednoho severočeského města. Manžel to s ní prý neměl lehké už od samotného dětství. „Problémy mezi ním a jeho matkou začaly velmi brzy, a tak po smrti táty a babičky odešel z domova za prací na druhý konec republiky hned, jak měl příležitost,“ popisuje Marcela. Možná by se zdálo, že se tak osud jedné nepříliš spokojené rodiny naplnil a cesty jejích členů se rozešly. Jenže „maminka“ zdaleka neřekla poslední slovo.

„Před více jak pěti lety, těsně před naší svatbou, jsme přišli na to, že manželovi obstavil exekutor bankovní účet. Začali jsme se pídit po tom, co se vlastně stalo, kde je problém. Doteď si vzpomínám, jak bylo složité dozvědět se pravdu,“ vzpomíná novopečená maminka. A dodává, že v žádném případě nešlo o jednoduché domlouvání a hledání. Nakonec se ale pravda ukázala.

„Výsledkem byla tchyně žijící v bytě po manželově babičce, za který celou tu dobu, co se manžel odstěhoval, nic neplatila. Bohužel manžel tam měl nahlášený trvalý pobyt a přehlášení do současného podnájmu možné nebylo. Hrozilo tedy, že bude muset všechno zaplatit,“ vrací se v myšlenkách naše čtenářka do doby o pár let zpátky. Pochopitelně začal kolotoč dokazování a dokládání, že její manžel už v tom bytě nežije spousty let. Jediný, kdo mu to mohl dosvědčit a pomoct mu, byla jeho maminka, která se najednou někam „ztratila“. Marcela na to zareagovala slovy: „Zůstali jsme v tom sami.“

Tahanice trvaly víc jak pět let. „Platili jsme právníky, neměli peníze, protože exekutor obstavil plat. Pořád bylo nutné zaplatit tenhle poplatek, pak zase další a další. Každý den jsem se bála, že přijde exekutor a všechno si vezme. Do toho jsme objížděli různé soudy, absolvovali mnoho jednání.“

Nakonec to nedopadlo tak dobře, jak Marcela čekala. Tchyně stále nebyla k nalezení, a tak nezbývalo nic jiného, než se k situaci postavit čelem. „S manželem jsme rezignovalia nejprve doplatili celý dluh. Pak jsme si šli stoupnout před zastupitelstvo s prosbou, ať nám aspoň odpustí úroky z prodlení. Měli jsme štěstí. Vyhověli nám, ale i tak dlužná částka za tchyni přesahovala 700 tisíc korun,“ upřesňuje konkrétní částku, o kterou se jednalo. Manželé si proto půjčili peníze od banky.

Marcelu hrozně mrzí, že její tchyně pro svého vlastního syna nehnula ani prstem. „Už předtím jsem o ní měla špatné mínění, ale těch pět let života, které nám vzala, a to splácení jí neodpustím nikdy. Nedokážu pochopit, jak máma může synovi takhle zničit život.“

V závěru vzkazuje, že největšího podrazu se člověk dočká od někoho z rodiny. „Nevěřila jsem, ale je to prostě tak,“ uzavírá svůj příběh smutná Marcela.

Taky vás někdo z rodiny nechal ve štychu? Říká se, že jakkoli obchodovat a dohadovat se s vlastní rodinou je cesta do pekla. Proto jestli máte podobný příběh, napište nám ho do diskuse nebo na pribeh@prozeny.cz.