Hlavní obsah

Očima padesátky: Lahev rumu za korunu

Foto: ilustrace Lenka Samešová
14. 6. 2021

Jaro studené jako čumák naší Matyldy, orloj ministerských apoštolů zdraví, finská hokejová sauna, vražda přípony -ová, to všechno moje imunita v posledních týdnech zvládla. Pak ale začalo něco kvést, možná borovice, možná blbost, a moje plíce se začaly hlasitě bránit. Hluboký a dutý kašel mě však ve světě, kde je pomalu přijatelnější ulevit spíš střevům než plicím, společensky knokautoval.

Článek

První záchvat mě přepadl na zastávce tramvaje. Předškoláci se schovali rodičům za záda a školáci si na mě ukazovali prstem. Ve voze se většina cestujících přesunula do opačného koutu, takže jsem měla pro sebe několik řad volných sedaček. Což bylo fajn, ale jen do další zastávky. Takový prostor si v městské hromadné dopravě totiž dokáže získat jen jeden člověk. A revizor to není. Osamocená postava zhroucená na sedačce přiměla nastupující rychle ustoupit do již notně přeplněné části soupravy. Nemohla jsem těm dobrým lidem zazlívat, že mě považovali za ženu bez domova. Nikdo neměl odvahu se v mé blízkosti nadechnout. Jestli tohle postihne i dechovou sekci filharmonie, tympány to nezachrání, přemítala jsem zasmušile nad nadcházejícím večerem, jenž měl přerušit několikaměsíční kulturní suchopár.

Za normálních okolností bych lístek na koncert věnovala někomu méně hlučnějšímu, ale teď? To radši spolknu potemníka. Což po mně naštěstí nikdo nechtěl. Ale i tak zněly rady, jak utlumit alergické záchvaty kašle, bizarně. Moje babička takovým říkala rady za korunu. Nejvíc se vyznamenal kamarád chirurg. „Vypij hodinu před koncertem půl lahve rumu.” „To pomůže?” „Nepomůže. Ale budeš tak nalitá, že nikam nedojdeš.” Ano, všichni mají kamarády, jenom já mám vás. Tuhle větu opakuji často a vy už víte proč. A já už zase vím, jak se cítily moje děti, když jsem je před školkou dusila šálou, aby nás paní učitelka neposlala s kašlem domů. U vchodu do kulturního svatostánku jsem totiž zopakovala stejný trik. Jenom teď nezakašlat! Filharmonici hráli skvěle. Zvlášť dechová sekce se činila, což moje plíce ocenily němým úžasem. Byla jsem jim vděčná. A ani mi nevadilo, že si pak po zbytek noci přehrávaly zvlášť povedené party, neb jsem si chvílemi připadala jako hoboj, horna a klarinet v jednom. To byl koncert! Ráno se můj muž sháněl po tužce a papíru. „Myslím, že jsem to od tebe chytil,” pravil hrobovým hlasem a vytlačil z plic jedno téměř neslyšné hvízdnutí. „Měl bych sepsat závěť,” utvrdil mě o vážnosti situace. Přitáhla jsem mu ustaraně peřinu k bradě, uvařila čaj, přistrčila televizní ovladač a odkráčela do lékárny pro kapky do nosu. Co kdyby se to náhodou zvrtlo v rýmu? Alergii má dneska každý. Ale tyhle smrtelné choroby fakt není radno podceňovat.

Nejen o tom, jaké má Lucie Šilhová kamarády, si můžete přečíst i v dalších jejích fejetonech, které najdete v sekci Očima padesátky

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek