Článek
Že má přítelkyni už deset let, jsem věděla. A brala jsem to jako takový nezávazný úlet stejně jako jeho slova - až budeš chtít odejít, tak budeš volná. A já od něj odejít chtěla. Věděla jsem, že nikdy nebudeme spolu, že nikdy odvahu odejít nedostane. Odjela jsem do Itálie léčit si srdíčko, neměla jsem čas vzpomínat, že na mě doma někdo čeká. Vrátila jsem se po měsíci odpočatá, čokoládově opálená, jenže Pavel začal být stále zoufalejší. Cítil, že se mu vzdaluji. A já udělala osudovou chybu. Nechala jsem se vlákat do pasti. To, jak jsem mu všechno tolerovala, jsem mu teď začala vyčítat. Že je s ní a ne se mnou atd. Věděla jsem totiž, že jsem ta, kterou miluje. Takhle se to táhlo dalšího půl roku. A to, jak jsem ho milovala, bylo najednou pryč. Zůstal s ní, ale šťastnej nebude. Já mám šanci šťastná ještě být. Kouknu z okna a usmívají se na mě zasněžené kopce, asi vezmu lyže a vyrazím. Třeba právě tam najdu svoji osudovou lásku, která za mě bude bojovat a nikdy mě nenechá ze svého života odejít. My jsme tu naši lásku zabili, ani jeden jsme to nechtěli, ale jinou možnost jsem prostě neměla.
