Článek
Většinu nejdůležitějších knih ve svém životě jsem přečetla, než mi bylo dvacet. Spousta z nich se ke mně dostala z velmi povrchních důvodů. Kafku jsem četla proto, že ho četli „všichni“, přinejmenším všichni ti zajímaví kluci, kteří nosili dlouhé černé kabáty a tvářili se smutně. Totéž platí pro Mistra a Markétku.
K Sartrovi a Camusovi mě přivedly jejich slušivé černé roláky a představa, že budu vysedávat v pařížské kavárně a kouřit gauloisky. Irvingův Svět podle Garpa jsme všichni četli kvůli té jedné scéně, o které se mluvilo o školních přestávkách šeptem, s vyvalenýma očima. Sto roků samoty jsem přečetla kvůli tomu, že nám češtinářka před maturitou řekla, ať se tím nezatěžujeme, že je to na nás moc složité.
Tolstého Vojnu a mír jsem přečetla kvůli sázce a Goethova Fausta zase proto, že v jedné televizní adaptaci ho hrál herec Ondřej Pavelka, který mi připadal temně záhadně přitažlivý.
Později v dospělosti mě pubertální snobství opustilo, stejně jako se mi začalo nedostávat nekonečných letních odpolední nebo zimních podvečerů, kdy jsem neměla na práci nic jiného než prokousávat se stovkami stran.
Ale v pozdějších letech mě začalo bavit se k těm kdysi dávno přečteným knihám vracet. A často nevěřím svým očím. Tak třeba Anna Karenina. Kdysi, na prahu dospělosti, jsem ji četla jako romantický příběh tragické lásky, za kterou Anna přece musela jít, zvlášť když měla tak příšerného manžela. Pak jsem si ji přečetla znovu asi v pětatřiceti, byla jsem vdaná a měla jsem dvě malé dcery. Anna mi najednou připadala jako hysterka, která rozbila rodinu kvůli pitomé aférce, dobře jí tak, huse, že dopadla, jak dopadla. A teď, po dalších patnácti letech, se na ni dívám ještě jinak, bez romantické vlčí mlhy, ale s větším soucitem ke všem zúčastněným.
Číst knihy znovu je moje guilty pleasure (ano, připadám si u toho trochu provinile, protože z poličky v knihovně na mě vyčítavě hledí nejméně pět knih nových, dosud nepřečtených). Při druhém nebo dalším čtení už nejde o to, jak to dopadne, jestli umře nebo se vezmou. Je to, jako když znovu jedete vlakem na známé místo, můžete se rozhlížet po krajině a objevovat, čeho jste si předtím nevšimli. Taky se můžete dozvědět leccos o sobě. Příběh samotný se nezměnil, ale změnili jsme se my – a stránky z kdysi přečtené knihy vám tu proměnu ukážou až překvapivě jasně. Mezi řádky na vás najednou vykoukne vaše staré já a vy jen s úžasem pozorujete, jakou cestu jste od té doby ušli.
