Předpovídání budoucnosti: Je to podvod?!

Když si to vezmeme, tak karta je pořád „jenom" karta - kus pomalovaného papíru... Kde se v ní bere ta síla, moc a hlavně schopnost dopředu vypovědět o budoucnosti?

Veškeré předpovídání je založeno na hádání budoucnosti, ale hlavně se opírá o definici, že svobodná vůle každého člověka mu může zabránit v přesně nalinkovaném, neměnném osudu. Proto když nějaká předpověď tak docela „nevyjde", logicky se nabízí řešení, že díky vlastnímu rozhodnutí jsme svůj úděl pozměnili. Kartář vždy odhadne budoucnost pouze orientačně. Tak nač tedy vůbec karty vykládat, vždyť je to údajně pouze praktika, která útočí na důvěru a city lidí!

Ervín Hrych, autor knihy Velká kniha magie a čarování, se zabýval otázkou, jak různí šarlatáni, hadači, kartáři a vědmy při výkladech postupují, aby vzbudili důvěru, a okouzlili tak své klienty. Došel k závěru, že všichni tito „čarodějníci" mají většinou jistý instinkt, takový malý dar, který se nazývá empatie (oťukávání klienta pomocí slov). Dokáží se vcítit do pocitů dané osoby, vloudit se jí do duše a odhadnout, jak si ona sama přeje, aby její osud vypadal.

Jelikož platí, že čím přesnější věštba je, tím méně se z případného budoucího neúspěchu a jejího nevyplnění může vykládající „vykroutit", předpověď je většinou neurčitá a obecná. Kdyby kartáři měli tu moc jasně a konkrétně odpovídat, všichni bychom znali výherní čísla sportky, data svých svateb, rozvodů i úmrtí a bůh ví co ještě.

I když je otázek (pozitivních i negativních) okolo věštění mnoho, stále se k němu rádi vracíme. Kamarádka pomluví kartářku nebo vědmu z vedlejšího města, že jí z její předpovědi „nic nevyšlo", ale zanedlouho k ní stejně půjde znovu. Proč lidé mnohdy i přes pofidérnost věštby věří v její obsah? Nebo jinak: Proč věří ve vědmy, kartářky, esoteriku, karty a osud? Jsou totiž ochotni důvěřovat v paranormální jevy a touží najít v hektickém světě plném násilí a rozporů jakousi jistotu v právě zmíněném „příznivém" osudu, optimismu nebo úniku od reality.

Lidé se odjakživa uchylují k vykladačům osudu, než aby o pomoc požádali odborníky. Tak nějak netouží slyšet pravdu, protože z ní mají strach. Potřebují spíš vědět, že před sebou nemají pouze trápení. A proto od kartářů neplynou žádné informace o smrti, vážných nemocech a dalších utrpeních. Pokud nás ale vědma neupozorní na tyto důležité skutečnosti, tak nejspíš celá předpověď postrádá smysl. Není to tak?

Jednoduše řečeno slovy Alexandra C. Rae: Je mnohem snadnější přesvědčit lidi, že dokážete předvídat budoucnost, než to skutečně umět.

Věříte kartářkám a jasnovidcům? Co si myslíte o jejich schopnostech? Mají „to" v sobě, nebo jsou pouze mistři klamu? Napište nám, jaké máte vy zkušenosti s předpovídáním osudu na info@proženy.cz!