Magdalena Dietlová: Pořád ho vyhlížím

Máte za sebou mnoho úspěchů a šťastných dní, ale i životních ran. V jaké fázi se nacházíte teď?

„V poměrně klidové. Až na to, že moje tři děti, i když jim je přes třicet, stále jsou mými dětmi, a pořád se s nimi něco děje. Někdy dobrého, někdy nedobrého. A mě se to pořád silně dotýká, možná víc než dřív. Asi proto, že teď už jim nemůžu tolik pomoct.“

Kde jste brala sílu vyrovnávat se s někdy těžkým osudem?

„Kde se dalo. U kamarádů, u rodičů, u dětí... tam asi nejvíc. Koukala jsem na ně, když se něco stalo, a nemyslela tolik na sebe. Napřed přišly o tátu, a pak ještě o staršího brášku. Byly vyděšené stejně jako já. A mně došlo, že někdo jim musí vrátit do života jistotu, kterou ztratily. A že ten někdo jsem já. Tak jsem se snažila.“

Před čtvrt stoletím zemřel váš muž, Jaroslav Dietl. V čem ovlivnil váš život?

„Úplně ve všem. Zasvěcoval mě do všeho, co dělal. Chtěl, abych byla všude s ním. Bavil se se mnou, ptal se mě na spoustu věcí. Někdy jsem měla pocit, že jsem u výslechu. Vymýšlel s námi všemi, co budeme dělat, hrát, stavět, psát... Nechal nás v klidu, jen když on sám psal.“

V okamžiku jeho odchodu jste s ním byla vy i vaše děti. Co se tehdy stalo?

„Byli jsme na tenisových kurtech, chystali jsme se na rodinnou čtyřhru. Jaroslav se rozehrával s nejmladším Janíkem. Zahrál skvělý backhand a upadl. Ještě se pokusil zvednout... když přijela sanitka, už ho ani nevzala do nemocnice. Děti byly u všeho. Připadala jsem si jako ve snu, ze kterého se musím probudit. Až návrat domů bez něj byl teprve realita. Nová, divná, bolestná.“

Dá se někdy s takovým zážitkem smířit?

„Smířit asi ne, vždyť já ho pořád někde vyhlížím. On mi byl strašně blízko. Nejblíž z lidí, co jsem kdy potkala. A nikdy mě úplně neopustil.“

Co vaše děti? Vyrovnaly se s tím?

„No, dnes už jsou dospělé a mluvíme o něm docela často. Odhadujeme, co by v určité situaci řekl nebo udělal. Ale když byly děti malé, určitě jim chyběl. Neměly jeho oporu, když ji potřebovaly, byly ochuzeny o jeho lásku, kterou uměl dávat jako málokdo. Byl dominantní, silný, provokativní a láskyplný. Nikdo ho nikdy nemohl nahradit. Ani já.“

Byl Jaroslav bohém, nebo naopak pedant?

„No, nuda to nebyla, to si pište. Každý den byl napínavý od rána do večera. Každá práce, každá hra, každý rozhovor s ním. Bohém byl, když se zamiloval. To jsem zažila, to lítal trochu nad zemí. Ale ve svém každodnu vyžadoval řád. Hlavní bylo napsat denně patnáct stránek a ve zbylém čase dělat něco manuálně, sportovat a věnovat se dětem. Večer pak mariáš nebo film, divadlo, knížka. Dovolenou nepotřeboval, nejlíp mu bylo doma.“

Byla jste mu někdy inspirací pro nějakou z jeho slavných postav?

„Jednou mi řekl, že myslel na mě, když psal Alžbětu Čeňkovou v Nemocnici na kraji města.“

Co je dnes pracovní náplní vašeho života?

„Teď právě jsem dopsala patnáctistránkový „treatment“ neboli vejcuc jednoho Jaroslavova sedmidílného seriálu, který nikdy nebyl realizován. Je to historie vzniku největších a nejmocnějších tiskových agentur. Devatenácté století. Nádherný příběh tří pozoruhodných mužů. Po úspěchu Nemocnice v Německu si ho objednala hamburská televize a chtěla ho natočit v koprodukci s ČS televizí. Jaroslav to celé napsal a Ústřední výbor KSČ ještě před jeho smrtí zakázal. Tak teď se ten seriál s producentem Borisem Krištofem snažíme vzkřísit.“

Stále vypadáte skvěle. Dvoří se vám muži často?

„Děkuju, dělám co můžu, a taky si nestěžuju. Muži se dvoří stále, jen věková kategorie se lehce proměnila. Vždycky jsem měla přátele mezi muži, a vídám se s nimi dodnes.“

Jste zamilovaná?

„Ne, ten stav mě už dlouho nepotkal. Bohužel.“

Jaký muž by vás dokázal získat?

„Teď, po sezoně? To nevím. Ale kdyby se náhodou objevil, tak ho poznám. Když ne na první, tak na druhý pohled určitě. Ten projektil, co vám projede duší i tělem, si proklatě dobře pamatuju...“