Hlavní obsah

Marie Doležalová a Marek Zelinka o dětství i rodičovství

Foto: Profimedia.cz

Marie Doležalová (31) mi před více než rokem řekla, že by se ráda zbavila nálepek „Saša z Comebacku“ a „ta ze StarDance“. Ne že by to nebyla hezká životní období, ale už je zkrátka jinde. Kdybychom jí teď chtěli dát nějaké nálepky, nejspíš by to byly „spisovatelka“ a „máma“. A jak si to užívá, nám prozradila v rozhovoru spolu s jejím partnerem Markem Zelinkou (31), který je tanečník a choreograf.

Článek

Herečce Marii Doležalové a tanečníkovi Marku Zelinkovi se podařilo těhotenství utajit prvních pět měsíců. A to i přesto, že hned na samém začátku se jim ozval bulvár a na tuto intimní věc se jich zeptal. Tenkrát se jim to podařilo zahrát do autu, ale raději se pak vyhýbali společenským akcím, aby rostoucí bříško nebylo příliš na očích.

V současné době si už ale užívají rodičovství – dcera Alfréda se jim narodila v půlce srpna. Mimochodem, ve stejnou dobu se také ladily finální detaily nové knihy Marie Doležalové. Nostalgický název „Jeden kopeček šmoulové“ ocení hlavně ti, kdo vyrůstali v devadesátých letech. Kniha, ilustrovaná i ve světě velmi respektovanou Eliškou Podzimkovou, je plná příběhů z Mariina dětství a dospívání. Nás zajímalo, jaké dětství připraví Marie s Markem jejich dceři.

Mateřství vám moc sluší. Jak se cítíte? 

Marie: Musím říct, že si to užívám čím dál víc, začátky pro mě byly náročné. Asi kvůli mé vlastní nejistotě, jestli nedělám něco špatně, protože naše Alfrédka je naprosto pohodová. Věnuji se jí, co nejvíce to jde, a ona pro mě na oplátku boří mýtus o věčně uřvaných miminkách.

Alfréda není úplně obvyklé jméno. Co bylo rozhodující pro výběr?

Marie: Na Alfrédě jsme se prostě oba dva shodli. Byli jsme přesvědčení, že takhle se má jmenovat naše dcera. Líbila se nám spousta jmen a nikdy by mě nenapadlo, že moje dcera se bude jmenovat zrovna takhle. Ale je něco jiného probírat se hezkými jmény, a pak ho vybírat pro konkrétní miminko v břiše. Mnoha lidem ta volba připadala dost divoká, ale nám to nevadí, protože se ukáže až časem, jak moc k ní sedí.

Obdivuji vás, že jste to vydrželi a nenechali si prozradit pohlaví dítěte. Znamená to, že obecně nejste moc zvědaví?

Marek: Já asi nejsem, nepotřebuju vědět všechno. Často to sklouzává až do drbů, to mě nezajímá.

Marie: Já zvědavá normálně jsem, ale v tomhle případě mi zrovna přišlo hezké dát tomu stejný čas, jaký má normálně příroda. Člověk devět měsíců vnímá, že čeká miminko, ale teprve až když se narodí, zjistí, jak vlastně vypadá, jakého je pohlaví. Připadá mi to přirozené. Navíc k němu mohl člověk celou dobu přistupovat bez předsudků.

Prvních pět měsíců se vám to podařilo držet v tajnosti. Bylo to těžké?

Marie: Vlastně už velice brzy se ozval bulvár a já byla úplně v šoku, jak rychle se ty zprávy nesou. Nebylo to příjemné, naštěstí se mi to podařilo zahrát do autu. Pak se ozval druhý bulvár, to jsem také ještě skoulela. Jenže pak mě vyfotili před divadlem, a bylo. Ale ani tak to náročné nebylo. Cíleně jsem moc nechodila na žádné akce, věděla jsem, že po mně „jdou“.

Máte už rozdělené role, kdo bude ten hodný, a kdo zlý rodič?

Marek: O tom jsme se nebavili, ale mám pocit, že budeme oba všechno. Asi to musí být vyrovnané a musí se ti dva navzájem doplňovat.

Marie: Uvidíme, my vám to povíme třeba za deset let, jo?

Jaká jste měli dětství?

Marie: Zjistili jsme, že velice podobná. Oběma se nám rodiče věnovali, podporovali nás v tom, co chceme dělat. U mě to byly různé kroužky. A měla jsem u nich zastání, i když jsem šla v patnácti na konzervatoř. To není úplně běžné.

Marek: Přesně tak. O našem dospívání se bavíme i v souvislosti s naším dítětem a zjistili jsme, že nás rodiče vychovávali velice podobně.

Máte nějakou silnou vzpomínku na rodiče, která vám ihned naskočí?

Marie: To jsem se právě snažila zachytit v knize „Jeden kopeček šmoulové“. Momenty, které jsou pro mě důležité. Jako třeba první výlet k moři, vysvědčení a prázdniny, babičky, dědečkové. S Markem jsme se shodli na tom, že si člověk strašně moc pamatuje z výletů do přírody.

Marek: Mně se zase vybaví videokamera. Tu si táta půjčoval, když jsem byl hodně malý, což tehdy byla docela rarita. Mám tedy památku na to, jak mě třeba koupal. Přišlo mi pěkné, že jen co mě přivezli z porodnice, hned se toho takhle chopil a přesně věděl, co má s tím dítětem dělat. A ví to vlastně doteď.

Marie: Já mám vlastně také jednu vzpomínku s kamerou. Bylo mi pět let a natočili mě u sousedů. Celou dobu se před ni snažím nacpat, a přitom přemlouvám ostatní děti, abychom si šly stoupnout před objektiv a něco tam dělaly, že pak budeme v televizi.

Vaše babička účinkovala v ochotnickém divadle. Takže vlohy k herectví máte po ní?

Marie: Nejen. Z maminčiny strany mám strejdu Jana Monczka, což je slavný polský herec. Z tátovy strany byla babička ochotnice, ale velkou nadšenou ochotnicí byla hlavně moje prababička. Ta tím žila! Byla krejčová, ale pak hrála všechny ty velké role, jako třeba kněžnu v Babičce. Vnímám to tak, že z jedné strany jsem do vínku dostala tu predispozici a z druhé nadšení.

Foto: Profimedia.cz

Marie je patronkou nadace Pomozte dětem

Marku, po kom jste zdědil svůj talent vy?

Marek: Těžko říct. Naši rádi tancovali, ale to je tak vše. Nicméně mám pocit, že něco v sobě mám po svém dědečkovi, se kterým jsem měl krásný vztah. Nedělal sice divadlo, ale uměl to báječně s lidmi, bavil je, byl zajímavý člověk. Nedávno jsme našli jeho básně a dopisy někdy z pětačtyřicátého roku. Je z nich cítit, že byl velká osobnost. A mrzí mě, že nezažil, co dělám. Ale snad na to kouká shora a je spokojený.

Bavíte se někdy o tom, co vyroste z vaší dcery?

Marek: Řešili jsme to spíše v souvislosti s výběrem jména. Jestli by se hodilo, kdyby dělala nějakou uměleckou profesi, ale i kdyby se stala třeba účetní nebo prodavačkou.

Marie: Protože když se jmenuje dítě Ovidius, může z něj být maximálně básník. Pokud bude dělat cokoliv jiného, bude to znít blbě. Představte si, že voláte účetního Ovidia.

Narážela jsem na to, že ve vašem případě je přece jen trochu zvýšená pravděpodobnost, že se jednou vydá uměleckým směrem.

Marie: Ale člověk nikdy neví, že jo.

Marek: Bude fajn, když bude dělat něco podobného jako my s Marií. Ale když ne, svět se rozhodně nezboří. Uděláme všechno proto, abychom se naučili sdílet to, co ji bude bavit.

Marie: Podle mě se v každém dítěti něco skrývá, jen je potřeba pomoci mu to odhalit. Ale myslím, že nebudeme rodiče, co by to lámali přes koleno. Ostatně, nedělali to ani naši.

Foto: Profimedia.cz

Marii s Markem se podařilo těhotenství před novináři tajit pět měsíců

Když mluvíte o vašich, z čeho jste čerpala při psaní knihy?

Marie: Já si nechala cíleně vyprávět příběhy a zjistila jsem, že jich strašně moc neznám. Tušila jsem třeba, jak se seznámili naši, ale už jsem nevěděla, jak se dali dohromady prarodiče. Můj cíl nebyl, aby se lidé dozvěděli jen mé vzpomínky z dětství, to by bylo vlastně i sobecké. Snažila jsem se psát obecněji a přišlo by mi skvělé, kdyby to lidi podnítilo k tomu, aby se ptali a zjišťovali příběhy vlastní rodiny. Já jsem třeba díky vyptávání zjistila, že můj děda někde na plese vyhrál krále valčíku. Vtipné, že?

Dáváte si šmoulovou i dnes?

Marie: Oni ji už nikde moc nemají. A když náhodou ve vitríně uvidím modrou barvu, přiblížím se a zjistím, že se jmenuje jinak. Pro mě představuje šmoulová devadesátky. Ten malý kopeček za dvě pade v cukrárně v Trutnově.

Jaké hračky se vám vybaví z té doby? Mně třeba tamagoči.

Marie: A pak ještě taková ta duhová spirála nebo taštičky na krk. A z jídla zmrzky od Algidy nebo Vlnky. To už je dnes retro!

Marek: A pogy. A hokejové kartičky. Když se řekne retro, vybavím si i discmana. Byl vzácný a já jsem ho nikdy neměl, ale moc mi to nevadilo. Sportoval jsem, chodil na ty kroužky, hrál na hudební nástroje… To mi stačilo.

Marie: Tys byl takové uvědomělé děcko!

Marek: Spíš šlo o kombinaci několika faktorů. Naši neměli moc peněz, aby mi mohli všechno koupit a pro mě to nebylo nijak důležité. Například počítač jsem dlouho nechtěl, protože jsem věděl, že bych určitě strávil spoustu času hraním her, které člověka snadno strhnou, a nevěnoval bych se svým zájmům naplno. Byl jsem od mala trochu masochista.

Co vy, také jste po něčem toužila, ale nedostala to?

Marie: Já jsem děsně chtěla nosit trika nad pupík. Dnes se tomu říká crop top. Ale neměla jsem odvahu. Nosily je sportovní holky, co chodily do tanečních skupin. Tam jsem také chtěla strašně chodit.

Marku, vy jste dost pracovně vytížený. Stíháte si užívat i roli otce? 

Marek: Já jsem teď dost intenzivně pracoval. Na Nové scéně Národního divadla jsme připravovali představení Plukovník Švec, a také jsme v září a říjnu hráli v Praze s Divadlem bratří Formanů. Takže si teď užiji hezký čas s rodinou. Pak se ale zase pustím do nějaké práce, vlastně se i těším, co nového přijde.

Marie, vy se do práce asi příliš nepohrnete, že?

Marie: Ne, nikam se nepoženu, chci si to užít. A počkat si na moment, kdy budu mít pocit, že pro svůj další vývoj musím něco udělat, abych nezakrněla. Přijde mi škoda neužít si tuhle důležitou fázi života, která mi může mnoho dát. Podle kolegyň je mateřství studnice emocí a zkušeností, bylo by nefér se o to kvůli povolání ochudit.

A co vy, těšíte se na knihu Marie Doležalové?

ynezorPumanzeSaNyknalC