Hlavní obsah

(Nejen) o knihách s překladatelkou Alžbětou Frankovou

Foto: Barbora Votavová, nakladatelství Plus

Alžběta Franková přeložila také knihu Dívka na sněhu

10. 8. 2018

Setkáváme se s nimi při každém čtení knihy zahraničního autora, ale často neznáme ani jejich jména, natož  tváře. Překladatelé knih totiž bývají neviditelní. To by chtěla změnit Alžběta Franková, která má na kontě překlad několika dětských knih a detektivek.

Článek

Alžběta Franková (25) překládá zahraniční beletrii. Ke svému povolání přišla vlastně náhodou. Původním plánem bylo dostat se na pedagogickou fakultu a učit angličtinu, přihlášku na překladatelství si dala jen jako zálohu. Jenže osud tomu chtěl jinak, přijali ji právě na překladatelství. Dnes je ráda. Její práce se totiž stala i její vášní.

Zatím překládá zejména dětské knihy a detektivky, jejím posledním velkým dílem je kniha „Příběhy pro malé rebelky na dobrou noc“, která vyšla letos v květnu. Obsahuje sto jednostránkových příběhů slavných žen historie i současnosti, které něco dokázaly. Mimo to se ale Alžběta Franková také snaží změnit pohled na samotnou překladatelskou profesi.

Co je důležitější? Umět češtinu, nebo jazyk, ze kterého překládáte?

Říká se, že dobrý překladatel musí umět lépe mateřštinu než druhý jazyk. Zejména pokud jde o literární překlad. Musí být hlavně dobrý stylista, zároveň se ale nikam nepohne, když nebude perfektně rozumět originálu. Třeba Jan Kantůrek, který překládal Terryho Pratchetta, o sobě říkal, že neumí anglicky a že překládá se stohem slovníků. No vidíte, a nikdo to nepoznal, on si totiž uměl perfektně hrát s češtinou. Přitom se u toho musel asi hodně zapotit.

Jaký žánr je náročný na překlad? 

Na každém je něco. Já jsem třeba naposledy překládala detektivku a u ní mi jako nejtěžší přišlo zjišťovat, jak to opravdu při vyšetřování chodí. Ústředním motivem knihy je tetování, takže jsem si i ověřovala, jak vypadá žargon v tetovacích studiích, aby to působilo přirozeně. Dále si ale v takové detektivce musíte hlídat třeba to, jak pojmenováváte policejní hodnosti. Nesmíte zapomenout, že například v anglofonních zemích to mají úplně jinak.

Konzultujete s někým překlad?

Poměrně dost, ostatně dělají to všichni překladatelé. Nejdřív vyhledácám na internetu, pak se dívám do Korpusu, radím se s kolegy překladateli, potom jdu za rodilým mluvčím a nakonec píšu autorce nebo autorovi. To jsem zatím udělala téměř vždycky. Nicméně neberte toto pořadí jako dogma, to se samozřejmě může lišit případ od případu.

Narazila jste někdy při své práci na skutečný oříšek?

Na jednom semináři jsme překládali knihu povídek „Tvrdohlavá stvoření“ od Aimee Bender, která pak skutečně vyšla, a já jsem si vybrala povídku, která se v originále jmenuje „Motherfucker“ (slovo se používá v angličtině jako nadávka, pozn. red.). No, jenže ten „motherfucker“ byl chlap, který skutečně spal s matkami. A jelikož v češtině žádného vhodného „motherfuckera“ nemáme, bylo potřeba vymyslet nějaký zbrusu nový ekvivalent.

A jak to dopadlo?

Je z něj „Mátipich“.

Docela trefné, třeba se to uchytí. Tím jste potvrdila moji teorii, že musíte být zároveň i spisovatelé s „tvůrčím střevem“. Do jaké míry můžete zasahovat do textů? 

Na to se špatně odpovídá, strašně záleží na tom, jaký je to žánr, kdo je příjemce a tak. Ale když se v originále objevují vyložené chyby, třeba že se neshoduje čas, nebo je jedna postava na dvou stranách popsána zcela odlišně, tak to rovnou opravuji. Zároveň tedy doufám, že se to při redakci nebo korektuře opraví i v originále.

Stává se to často?

No, zatím u jedné knihy se mi stalo, že jsem opravovala celkem dost. Jsem ale ještě v literárním překladu moc malé máslo na to, abych mohla odpovědět nějak obecněji.

Přeložila jste knihu „Příběhy pro malé rebelky na dobrou noc“. Je to vaše srdcovka?

Jasně! I když s výhradami. Já jsem se na tu knihu strašně moc těšila. Na druhou stranu mě v něčem dost zklamala.

Foto: archiv Alžběty Frankové

Práce na díle „Kniha pro malé rebelky na dobrou noc“ Alžbětu Frankovou bavila, protože je o silných ženách. Není divu, že její další oblíbenou knihou je ta s Pipi Dlouhou punčochou

V čem vás zklamala?

Samotný projekt je fakt super, ale přímo v knize mi chybí trocha konstruktivní kritiky. Všechny ženy jsou strašně moc vychvalované, což je sice fajn, na druhou stranu to ale působí tak, jako by neexistoval žádný odlišný pohled na věc, jako kdyby ty ženy v životě neudělaly žádnou chybu. Obzvlášť mi to vadí u osobností, jako je bývalá britská premiérka Margaret Thatcher nebo americká prezidentská kandidátka Hillary Clinton.

Existuje taková kniha i pro kluky?

Jo, vyšla letos a jmenuje se „Stories for Boys Who Dare to Be Different“ (Příběhy pro kluky, kteří se odváží být jiní). Do češtiny zatím přeložena nebyla. Myslím ale, že Rebelky by určitě měly být i pro kluky, i když se v názvu vymezují jako kniha pro holky. Mně tohle dělení literatury na holčičí a klučičí, pro ženy a pro muže strašně vadí. Jsem ráda, že se najdou rodiče, které Rebelky ale kupují a čtou i klukům.

Znáte nějakou jinou knihu, než tu pro malé rebelky, která ukazuje holčičí svět netradičně? 

Za mě je to určitě „Pippi Dlouhá punčocha“.

Co jste v dětství ráda četla vy?

Měla jsem moc ráda knihy od spisovatelky Jacqueline Wilson. Nebyly v nich princezny, hlavní hrdinky byly holčičky, které se něčím vymykaly, byly zvláštní. Ale kniha, která je pro mě zásadní teď, není beletrie, ale memoáry „The Art of Asking“ od Amandy Palmer, americké hudebnice a aktivistky. Bohužel zatím nebyly přeloženy do češtiny. Moc bych si přála, aby se nějaké nakladatelství rozhodlo do toho jít, jenže zatím jsem žádné takové nenašla. Mně třeba ta kniha pomohla zjistit, kdo vlastně jsem a čeho chci v životě dosáhnout – i když to zní jako jedno velké klišé.

Vidíte, a já bych řekla, že by o ni mohl být velký zájem.

Ano, Palmer tady má poměrně silnou fanouškovskou základnu. Jenže možná budou dost drahá práva. A taky ta kniha vyšla už před pár lety a dnes se hodně tlačí na to, aby všechno bylo rychle. Rychle se překládá, rychle rediguje, pak to jde rychle do tisku. To platí zejména v případě, kdy má kniha potenciál bestselleru.

Netrpí tou rychlostí právě překlady?

Asi buď trpí překlady, nebo překladatel. V mém případě to bývám spíš já než kniha.

Foto: archiv Alžběty Frankové

V knize „Příběhy pro malé rebelky na dobrou noc“ jsou čtivě zachyceny příběhy slavných žen historie. Každý z nich je doplněn ilustrací

Měl by být překladatel uveden na obálce knihy, stejně jako je autor?

Myslím si, že je to důležité. Už to tak dělá nakladatelství Paseka, někteří překladatelé o to ovšem nestojí. To beru, sama ale zastávám spíš názor, že na obálku patříme. Do „svých“ knih toho dáváme hodně z nás samých.

Musí vám být líto, že všechnu smetanu slízne autor. Vždyť překladatel má na tom, zda je kniha dobrá, nebo ne, velký podíl...

No jasně. Často se stává, že když je knížka dobrá, plus je dobrý i překlad, má čtenář tendenci přisoudit všechny kvality autorovi. A naopak, když mu tam něco skřípe, obvykle to jde na vrub překladateli. Není to ale žádné pravidlo. Hlavně je hrozná škoda, že se překladu nevěnuje téměř žádná pozornost v literárních recenzích. A když, tak často jen v negativním slova smyslu.

Ano, vždyť existuje i cena za nejhorší překlad – Skřipec.

Naštěstí se ale dávají i Státní ceny za nejlepší překladatelské dílo, tak se to snad vyrovná. Já se třeba ke zviditelnění překladatelské profese snažím i tím, že s kamarádkou Eli Němejcovou pořádáme autorská čtení překladu. Nazvaly jsme je „Tvrdohlavá (překladatelská) stvoření“. Jednou za měsíc si do Klubu Café Pavlač pozveme překladatele, kteří si přinesou své texty, čtou z nich úryvky a mluví o nich, stejně jako o jejich autorech, o tom, co jim třeba při tom dalo zabrat, jak s daným dílem pracovali a podobně. Myslím, že je fajn, že se překladatel může setkat se svým publikem, to se totiž moc často nestává. Spíš jen sedíme doma u klávesnice

Může čtenář poznat špatný překlad?

Určitě. Někdy to vyloženě bije do očí. Někdy to odhalíte třeba podle idiomů. Ty se nejčastěji nahrazují českým ekvivalentem, který se běžně používá v nějaké ustálené formě. Někdy ale bývají frazémy přeložené doslovně a nedávají smysl. To je pak jedna z chvil, kdy to čtenář prostě nepřehlédne.

Překládáte hodně knihy pro děti. Je nějaká cesta, kterou byste se od budoucna chtěla ubírat?

Chtěla bych určitě dělat romány typu „Dívka na sněhu“, která v mém překladu vyšla letos v únoru v Plusu. Bohužel je strašně nedoceněná, propagovala se u nás jako detektivka, přitom je to takový poetický román. To se čtenářům detektivek moc nelíbilo, kniha pro ně měla příliš pomalé tempo. A můj cíl? Přeložit už zmíněnou Amandu Palmer a jednou taky nějakého Kurta Vonneguta.

A co vy, zajímáte se o to, kdo přeložil knihu, kterou máte rádi?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama