Článek
V této chvíli je to 48 hodin, co známe volební výsledky. Co vy na ně?
„To je smutek! Naštěstí můj obvod nevolil. Sice bych volit šla – asi –, ale opravdu nevím koho. A stejné to bude s prezidentskou volbou. Naštěstí se zdá, že zrovna v té době tu nebudeme. To bude jediná moje záchrana.“
Bábu jste sice svého času přemlouvala, ale zjevně nepřemluvila…
„Ale já to na jednu stranu chápu. Marasmus je na obou frontách děsivej. Ten náš tehdejší klip, na který bych už skoro zapomněla, kdyby mi ho pořád někdo nepřipomínal, čímž jsem se naprosto paradoxně zapsala jako pravicová aktivistka …“
Když přitom volíte zelené…
„Přinejmenším tehdy jsem je volila, ano. A kdybych žila v jiném, vyspělejším státě, tíhla bych určitě k levici. Takže ten náš tehdejší klip reagoval na situaci, na politický hnus socanů a komunistů. Ten trvá, ale bohužel ani současná politická garnitura se nijak nevycajchnovala, a začíná to být docela zoufalé. Není koho volit. Ale třeba se z toho jednoho dne, postupně, vyhrabeme. Ostatně to všechno je obrazem celé společnosti.“
S Jiřím Mádlem vytvořili šokující politickou dvojiciFoto: Isifa
Přesto jste tehdy nedlouho poté toho svého politického angažmá jakoby zalitovala. Proč?
„To je příliš silný výraz. Nezalitovala, ale přišly určité pochyby, myslím, že logické. U něčeho, co vzbudilo nezamýšleně takový poprask, vyhraněné, radikální reakce na obou frontách, se člověk neubrání úvahám, jestli třeba nepřestřelil. Asi bych nebyla normální, kdybych nezapochybovala. Už proto, že to, co se tehdy strhlo, bylo v jednu chvíli až nepříjemné. Na druhé straně to ale celkově bylo velmi poučné.“
Ale u vás nešlo o výstřel naslepo. Působíte jako politicky gramotná, zodpovědná žena.
„Pokud chci žít v demokracii, a to já chci, je mojí povinností sledovat dění. Když člověk nemá přehled, nemůže přispět do debaty a nemůže volit ty, kteří ho mají zastupovat. I když se to tak často děje.“
Orientujete se i v politické situaci své druhé vlasti, Sýrie?
„Určitým způsobem se o to snažím, přes tátu a taky přes informace, které se k nám dostanou, i když ty jsou často jednostranné. Hlavně si ale myslím, že tam dnes situace už přerostla v děs a hrůzu. Problém je, že lidé, kteří léta žili v opozici vůči Assádovi, vzdělanci, intelektuálové, jsou dnes vyšachovaní a na obou stranách vzaly boj do rukou skupiny, se kterými nelze sympatizovat. Mám hrůzu z toho, že by po režimu, který prokazatelně páchal zvěrstva, mohl přijít nějaký ještě horší. Ostatně v podstatě celé arabské jaro je toho důkazem. A od táty vím, že se toho od počátku obával.“
Mateřství si Martha dokonale užíváFoto: Isifa
Mluvíte o tatínkovi. Docela mě překvapilo, že jste dodnes úplná rodina. On nebyl jako ti nesčetní jiní Arabové, kteří táhli Evropou, rozsévali sémě a šli zase dál?
„Kdepak! Naši jsou spolu celý život a – musím zaklepat – jsou spolu šťastní. Ale v dnešním světě je to zřejmě opravdu překvapující, bez ohledu na rasu. Araby nelze házet všechny do jednoho pytle. Táta navíc pochází jednak z křesťanské rodiny a jednak ze vzdělané vrstvy. Z takové staré dobré Sýrie, dalo by se říct. Děda ještě pracoval pro Francouze a v rodině jsou lékaři, inženýři, architekti a podobně.“
Tendenci k rodinnému životu přikládáte arabským genům?
„Arabská soudržnost, jak jsem ji poznala v Sýrii, se mi opravdu zamlouvá. Rodina tam funguje v mnohem širším smyslu, než jsme zvyklí tady, kde jsou rodiče, děti, nanejvýš prarodiče a tím to většinou končí. Tam jsou to široké příbuzenské vazby a jde z toho až někdy hlava kolem, když se všichni sejdou, a to oni rádi a často. A podobně i já tíhnu k rodině a potřebuju ji k životu.“
Daly vám tatínkovy geny ještě něco, čím se více nebo méně vymykáte zdejším zvyklostem?
„To se těžko posuzuje, když jsem sama se sebou dennodenně a jiný pohled neznám. Možná snadnou komunikativnost a otevřenost. Velice jednoduše a ráda se seznamuji s novými lidmi, povídám si s nimi, zajímají mě. Povídat si na trhu se zelinářem mi nedělá žádný problém. Tam je to podobné. Neznámí lidé se zastaví, popovídají, jdou dál. V tom směru mám ze Sýrie hodně hezkých zážitků, když ještě navíc vypadám arabsky, ale pak překvapím, že mluvím bídně…“
Jejím partnerem a otcem dcery Františky je režisér David OndříčekFoto: Isifa
Vy jste bilingvní?
„Bohužel, arabsky nás táta nenaučil. Já se až o dost později učila sama, potom jsem k tomu dokopala i jeho, že se nám v tom směru věnoval. Už to moc nešlo, ale určité základy mám. Ale v tomhle mě táta naštval. Mohla jsem se tomu věnovat od dětství a mít to zadarmo. Sám na sobě to nezanedbal a s námi se učil gramatiku, takže dnes mluví česky tak, že nikdo nepozná, že to není jeho rodná řeč.“
Jak vám jde jako víceméně nepřipravené matce mateřství?
„Jak by na to mohl být člověk připravený, prosím vás?“
Třeba to mít naplánované, dát si víc na čas…
„Ale Františka je chtěné dítě. Bylo to rychlé, to máte pravdu. A jak mi to jde, to vám říct nedokážu. Můžu vám jen povědět, jak to vnímám. Pecka! Úžasný! Krásný! Nejkrásnější, co jsem kdy cítila, jak jsem se kdy cítila. Od začátku těhotenství až doteď prožívám kontinuální euforii. Františka je navíc úžasná. Je s ní krásné být. Nedávno jsme si s kolegyní Babčákovou notovaly, jakou je nám ctí být matkami svých dětí.“
I věci praktičtějšího rázu zvládáte? Neupadne vám občas na dlaždičky, netopíte ji ve vaničce…?
„I když to ode mě asi málokdo očekával, kupodivu ne. Bála jsem se toho dost, to musím přiznat. Ani se mi moc nechtělo z porodnice domů, protože jsem věděla, že tam nebudou nápomocné sestry. Ale příroda funguje tak dokonale, že postupně tohle všechno spíná.“
Otec se podílí?
„Teď například hlídá. Je živitelem, to je hodně významný podíl. Ale mám takový pocit, že jinak se chlapi do tohoto procesu zapojují až později. Čímž neříkám, že ho k tomu nechci pouštět, ale třeba na příkladu bráchy, který je o deset let starší, má tři děti a já to všechno od počátku sledovala, vím, že otcovská role přichází do popředí, až dítě začne vnímat a komunikovat. Mimina moc pro chlapy nejsou.“
Martha s maminkou, také herečkou, Lenkou TermerovouFoto: Isifa
Je pro herečku dobré mít doma režiséra?
„Na to vám lépe odpovím třeba za dvacet let. Teď nevím. Pozitivní jistě je, že takový člověk rozumí tomu, co dělám, a mohu se s ním o tom bavit. Ke všemu ještě máme s Davidem hodně příbuzné světy a v mnoha věcech se shodujeme.“
A negativa?
„Možná si jiní režiséři řeknou, že mám jednoho doma, tak co by mě obsazovali.“
Hloupé bude, když vás pak neobsadí ani on, jak už se jednou stalo.
„A ode mě to bude mít na talíři ještě hodně dlouho. I když to byl film Jedna ruka netleská, a to jsem snad i ráda, že jsem tam nehrála. Nelíbil se mi. V začátcích našeho bližšího seznámení často mluvil o společné práci. Teď už se to nějak vytratilo. Znáte to: Když ptáčka lapají… Dnes mluví spíš o tom, že mi udělá další dítě. Ne, ale vážně… To jistě nějak vykrystalizuje. Myslím si, že jsme schopni spolu pracovat. Přinejmenším mě by to určitě zajímalo.“
Nestýská se vám na mateřské po plném pracovním nasazení?
„Vůbec ne. Čímž neříkám, že se na práci netěším. Takhle jsem to měla v dětství. Při návratu z různých táborů, když se mě máma ptala, jestli se mi stýskalo, odpovídala jsem: Nestýskalo. Ale těšila jsem se na vás.“
Nemáte pocit, že vás mateřství připravuje o zajímavá profesní léta?
„Právě že taky vůbec ne. Vždyť já hraju dlouho. Začínala jsem poměrně brzy a hrála jsem docela intenzivně, určitě v divadle, ale i ve filmech. Takže pocit, že bych něco nastartovala a náhle to stopla, opravdu nemám. A to říkám s tím, že mám svoji profesi hrozně ráda. Určitě přijdou dny, kdy budu chtít, aby se zase něco dělo, ale zatím je mi s Františkou tak hezky, že na to ani nepomyslím.“
Takže vůbec nepracujete?
„Nepracuju. Do budoucna by se dalo uvažovat o nějakém kratším filmování, ale do práce v divadle, která od herce vyžaduje plné fyzické, psychické i intelektuální nasazení, by se mi nechtělo. Nemluvě o tom, že bych toho v současném stavu nebyla asi ani schopná, protože s tím, jak kojím, mám v hlavě úplně vymaštěno. Ohlásila jsem tedy v divadle, ať se mnou pro celou tuhle sezonu nepočítají. A jsem ráda, že mi vyšli vstříc.“
Martha byla pro film zrozena. Nebo ne?Foto: Isifa
Máte svou profesi tak ráda, že byste ji za jinou nevyměnila?
„Baví mě a těší a zatím jsem nenašla v životě nic jiného, co by mě těšilo a bavilo víc. Ale zároveň přiznávám, že čím jsem starší, tím usilovněji se snažím hledat i jiné světy, které by mě naplňovaly. Dovedu si tedy dnes už představit, že bych za nepříznivých okolností s herectvím skončila a poohlídla se po něčem jiném.“
Po čem? Po něčem, co jste chtěla dělat v mládí a od čeho vás odvedlo herectví?
„Já chtěla být od čtyř let, od okamžiku, kdy jsem v Ypsilonce viděla Klímova Matěje Poctivého, herečkou. Měla jsem pak sice i další nápady, ale z těch bych asi už nevybírala. Ale dnes mě například zajímá interiérový design. Na ten bych se mohla zaměřit.“
Spíš než tohle ale může nastat varianta, že váš partner splní hrozbu a místo úlohy ve filmu vám prodlouží roli matky… Navíc se vzhlížíte v rodině bratra, který má tři děti. Ráda byste to s ním srovnala?
„David má z předešlého manželství osmiletého syna Rudu, který u nás často bývá. Takže vlastně už máme dvě děti. Ale jak já, tak, myslím, i David bychom ještě chtěli pokračovat. Jenže existuje takové přísloví, mám pocit, že shodou okolností arabské: Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech…“
