Hlavní obsah

Mateřství není olympiáda!

Foto: Petr Makovička

Děti nejsou nástroje soutěžících

Nevím, jestli jsem byla úzkostlivá matka prvního dítěte a zda náhodou nejsem lhostejná matka toho druhého. Ale jedno vím zcela přesně. Nikdy jsem se nedržela tabulek, růstových a váhových grafů. A pokud mé dítě v jistém měsíci svého věku neumělo to, co ty ostatní, nedělala jsem z toho aféru mezinárodní velikosti.

Článek

Neměla jsem ráda chození do kojenecké poradny. Zástupy matek s nemluvňaty, batolaty a kojenci vzájemně se snažící trumfnout v tom, čí dítě už umí to anebo ono, mě vyloženě vytáčely jako šroubek.

„To Anička už stojí. A má teprve devět měsíců.“

„No jo, ale náš Kubíček už čurá do nočníku. A to nemá ještě ani rok a půl.“

„A co zoubky? Kolik už jich máte?“

Nejvíc jsem se děsila momentu, až položím své dítě vedle těchto „soutěžících“ a ony se ke mně otočí s otázkou: „A jak jste staří? A jak se jmenujete? A co už umíte?“ Když jsem to zažila naposled, byla jsem u lékaře s oběma dětmi a měla strašné nutkání na všechny vyslechnuté bláboly odpovědět stylem: „No jo, našemu číslu dvě stojí pokaždé, když si s ním hraje, bez ohledu na to, kolik má měsíců. Do nočníků čuráme, když se tam trefíme, klidně i vestoje a zubů máme plnou hubu.“

Možná by bylo jednodušší, kdyby si všechny matky hromadně nechaly před každou návštěvou vyrobit trička, na kterých by bylo vytištěno jméno dítěte, váha, výška, věk, počet zubů, informace o dovednostech (chodím, stojím, sedím, plazím se, kašlu na to, jsem línej) a naposled informace v podobě křížku „Nočník – ano či ne“. Já osobně bych si vzala tričko s obrovským tučným nápisem: „Mateřství není soutěž“ a na záda bych si nechala otisknout větu: „Možná mé dítě neumí to, co to vaše, ale je zdravé, šťastné, spokojené a mám ho ráda stejně.“

Myslím, že je také jedno, zda dítě řekne první máma nebo táta a zda to bude v roce, anebo později. Stejně nás jednoho krásného dne až dovrší osmnáctin (doufám, že ne dřív) pošle do míst, kam slunce rozhodně nezasvítí. A v ten moment nám asi bude houby platné, že jeho první slovo bylo zrovna „máma“.

Některá pětiletá dítka umějí pár slovíček anglicky, jiná se umějí už podepsat. Číslo dvě v pěti letech mluví pouze česky (přestože občas vůbec nevím, co chce říct, jsem si jistá, že to je čeština) a podepsat se neumí. Ale vím na sto procent, že se přibližně za deset let pokusí podepsat do žákajdy mým jménem.

Své děti jsem nikdy nesrovnávala s těmi ostatními. Každé dítě se vyvíjí v jiném tempu. A všechna tato dítka jednoho dne budou chodit, budou mluvit tak, že nám to poleze i ušima a ty zuby jim stejně na základce všechny vypadnou.

Pokud dostanete od pediatra informaci, že se vaše dítě vyvíjí přiměřeně jeho věku a vlastníte-li krb či ohniště, už víte, jak naložit s různými grafy, časopisy pro maminky a jinými podobnými publikacemi. Dítě prostě není cvičená opice ani výstavní pes.

ynezorPumanzeSaNyknalC