Hlavní obsah

Očima padesátky: Mikuláš v důchodkách

Foto: ilustrace Lenka Samešová
29. 11. 2021

Jsem vysloveně adventní typ. Dojímají mě koledy, vánoční reklamy – včetně té na dárkové balení kloubní výživy – a dokonce i psi, kteří běhají za tmy s blikajícími obojky. Ale nic z toho, a dokonce ani můj nový svetr se sobem, nedokáže přivolat ducha Vánoc tak spolehlivě jako vůně mandarinky.

Článek

Je to dokonalý stroj času. Stačí mandarinku vyloupnout z oranžového kabátku a hned se díky její silné vůni vrátím o čtyřicet let zpět. Tehdy ke mně malé oranžové plody, které mi pravidelně spolu s buráky nosil Mikuláš, místo v punčoše doputovaly v krabici. Poslala mi je babička, že prý je u ní nebeská delegace pro mě nechala. Poprvé v životě jsem nešla na poštu zaplatit složenkou školní obědy, ale vyzvednout zásilku, jež byla určena pouze MNĚ. Připadala jsem si ohromně dospělá, jak jsem tak stála ve frontě na přepážku a v ruce třímala lísteček s mým jménem. A, považte, dokonce jsem si přála, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Od té doby jsem na přání vyřčená o mikulášském podvečeru opatrná, protože tohle se mi vyplnilo bezezbytku. Ve frontě na poště postávám dodnes. Jen už to nebývá v tak dychtivém očekávání. A to jsem ještě netušila, že mi babička kromě mandarinek do krabice přibalila placaté žvýkačky s jahodovou příchutí. I pražský Mikuláš se snažil. Než jsem se vrátila z pošty, stačil přihodit k nadílce ještě důchodky. Musel si na ně ale půjčit tatínkovy podomácku pletené ponožky velikosti 48. A to bylo asi poprvé a naposledy v historii lidstva (nebo aspoň mé rodiny), kdy se boty cpaly do ponožek a ne naopak.

Dneska by důchodky dvanáctiletou slečnu rozplakaly. Ale to mě tehdy také. Po tvářích se mi koulely slzy radosti, protože na začátku osmdesátek byly filcové boty na gumě společně s papírovou bundou a igelitovou taškou základem šatníku každé módní ikony. Akorát nic z toho nebylo k dostání. A já najednou vlastnila fungl nový pár důchodek! Dodnes obdivuji maminku, elegantní dámu v klobouku plující v lodičkách i v těch největších plískanicích (nenechám se terorizovat počasím!), že se k nákupu takových škrpálů snížila. Nejspíš to pak musela kompenzovat italskými kozačkami, francouzským parfémem a ruským kaviárem, aby se její módní jemnocit dal zase do kupy. Já ale byla ten den nejšťastnější dítě pod mikulášskou berlou. Že mi pro ten povznášející pocit stačily důchodky a fronta na poště, beru jako ten nejlepší možný vklad do budoucna. Vždyť víte – co se v mládí naučíš… Takže díky, Mikuláši!

Advent milujeme i my v redakci! Pořiďte si domů pořádnou výzdobu, uvařte svařák nebo vaječňák a přečtěte si k tomu i starší fejetony Lucie Šilhové

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek