Článek
,,To je taký bonmot, ktorý som si vymyslel, že rád pracujem v zahraničí a ešte pritom nepotrebujem sa učiť cudzí jazyk," směje se slovenský herec, scenárista a textař Milan Lasica, který nedávno přijal pozvání k mikrofonu Rádia Impuls do Impulsů Václava Moravce.
Väčšinou sú to dievčatá, také mladé novinárky, ktoré sa mi zdôverili buď pred rozhovorom, alebo po ňom, že mali strašnú trému a že sa triasli od strachu, a mne sa to zdá také čudné. Je neviem, prečo predo mnou majú trému.
A co jim říkáte na jejich svěření se, že mají trému?
No, snažím sa ich nejakým láskavým slovom odradiť od strachu a povzbudiť.
Jaké to laskavé slovo je?
Ale no tak to viete, zažartujem. Ja myslím, že ženy, keď človek zažartuje, tak vždycky tak ako vy hovoríte roztají.
Pokud bych měl tu otázku otočit, existují momenty trémy, když se Milan Lasica s někým setká? Kdy on má trému?
No ja mám trému, predovšetkým keď sa stretnem s obecenstvom, a to na premiére v divadle, vždy na premiére. Potom už to opadne, ale pred premiérou som vždy celý život mával veľkú trému. Teraz už to nie je tak intenzívne ako kedysi, keď sa mi triasli kolená, ruky, vysychalo mi v hrdle, ale predsa len nejaký taký divný pocit stále mám a nemôžem sa ho zbaviť. No nakoniec myslím si, že to asi patrí k veci, že bez toho to nejde.
Vy sám říkáte, že tu trému máte z povahy. Považujete se podle svých slov za zbabělce, který se třese, zda vše zvládne, protože se bojí neúspěchu. Co kdybych vám namítl, že se vám neúspěch vyhýbá?
Tak to má šťastie teda, ak je to tak, ale fakt je, že sa bojím. Ale áno, bojím sa neúspechu. Mne sa zdá, že to je asi to, čoho sa boja všetci, ktorí robia v našej branži, aj keď si to možno mnohí nechcú priznať. Ale my sa stretávame s publikom, ukazujeme sa pred obecenstvom a potrebujeme okamžitý prejav uznania, vo forme potlesku alebo smiechu.
A stalo se vám, že by se obavy zbabělcovy, Lasicovy, potvrdily a že by se někdy dostavil neúspěch? Byl takový moment?
No tak našťastie taký moment nebol. Ono sa o neúspechu dá hovoriť potom, po čase, ale priamo po nejakej premiére som nezažil, že by nás vypískali.
Naštěstí. Lidovým novinám jste se svěřil, že se vám splnil váš sen, když jste si založil a řídíte bratislavské divadlo, Studio L+S: „Je to pro mě úžasná satisfakce, že se mi po tak dlouhé době podařilo stát se soukromníkem, divadelním podnikatelem."
Áno, áno, áno.
Vyrozuměl jsem z vašich slov správně, že nenastal okamžik nebo okamžiky, kdy jste chtěl podnikání pověsit na hřebík?
Nie, to ešte nenastalo a myslím si, že zatiaľ to nevyzerá tak, že by to nastalo. Ale ja som mal tento sen spolu s Julom Satinským ešte koncom 60. rokov, v roku '68 dokonca už sa situácia uvoľnila natoľko, že bolo možné požiadať o licenciu na súkromné podnikanie. A my sme sa na to chystali. A samozrejme nevyšlo to, no a tak od '68. do '98. som vlastne čakal, kedy sa mi ten sen splní a prišiel s veľkým oneskorením, bohužiaľ, no tak ale preds.
Milan Lasica při rozhovoru s Václavem MoravcemFoto: rádio Impuls
No tak pozrite sa, vždy vás niečo obťažuje, vždy je to náročné a vždy je to ťažké. Keď ste pod štátnou ochranou, tak zasa musíte chodiť každý deň na ministerstvo a stáť na chodbe a čakať, kedy stretnete toho správneho úradníka, aby ste sa mu zalíškali, aby ste dostali dotáciu, no. A keď ste súkromník, tak máte zase iné starosti.
Poměrně často vystupujete v České republice, na Slovensku řídíte vlastní divadlo, jaké jsou hlavní rozdíly mezi slovenským a českým publikem v současnosti?
Toto je otázka, ktorú mi kladú neustále, aký je ten rozdiel. A ja musím neustále odpovedať, že to sa nedá povedať nejako jednou vetou alebo nejako generalizovať, pretože rozdiel ani nie je medzi českým a slovenským publikom, rozdiel je medzi publikom, ktoré každý večer príde do divadla. Každý večer totiž príde iné obecenstvo, to je pôvab divadla, že to nie je stále to isté. Takže ono to môže byť rôzne i v Prahe, i v Bratislave alebo v Nitre, alebo v Hradci Králové, ale fakt je ten, že pražské publikum má divadlo veľmi rado a navštevuje ho, ja si myslím, že tu je viac divadiel ako v ktoromkoľvek veľkom meste na svete a zhodou okolností teraz hrám v Švandovom divadle s Danielou Kolářovou francúzsku hru Půl druhé hodiny zpoždění a my sme začali v červnu a potom sme v srpnu, schválne hovorím tie mesiace po česky, aby ste vedeli, o čo ide, od 14. srpna sme začali hrať, ja som si hovoril, ježíšmarjá, tak kto príde cez prázdniny do divadla, a predstavte si, že bolo vypredané a furt je vypredané a ja si myslím, že tu by prišli ľudia do divadla, ak keby sa hralo v noci o tretej.
