Možná bych se už vdala!

Terezo, pamatuju si vás z našeho prvního setkání. Bylo to na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde jste režírovala dokument o 29. ročníku MFF. Jiří Bartoška byl z vás nadšený: mladá, pěkná, talentovaná. Máte vy vůbec nějakou reminiscenci z toho léta?

Tohle Jirka někdy řekl? Nevěřím. A vzpomínka? Je horká noc, na zahajovacím večírku se ptám Michala Prokopa, co tam dělá (netuším, že je náměstkem ministra kultury a že za deset let bude jedním z mých nejbližších pracovních vztahů). Bílé dlouhé šaty si poliju červeným vínem (tušila jsem, že si ho nemám dávat) a Jiří Věrčák, opilý láskou a alkoholem, mi vkleče, ve vstupní hale Thermalu, vyzná lásku (právě se stal mým nejbližším na příštích dvanáct let a vlastně navždy, což samozřejmě v tu chvíli taky netuším).

Bylo to období, kdy jste natočila do TV dokumentárního cyklu GEN díl o Karlu Gottovi. Jak se vám, studentce 3. ročníku FAMU, s ním točilo? Dozvěděla jste se něco pro vás výjimečného?

Poznala jsem Karla, což je výjimečná zkušenost. Každý, kdo s ním cokoli dělal, potvrdí, že se s ním pracuje skvěle. Je absolutní profesionál. Sice sveřepě drží svou notu a vést s ním dialog není lehké, někdy skoro nemožné, ale mně to vždycky připadalo nesmírně zábavné. Tenkrát jako mladá, břitká, ironická jsem tváří v tvář jeho charisma nezvykle srazila paty. Dnes, po dalších zkušenostech s ním, jsem za tu tehdejší podvědomou reakci ráda, mockrát se mi potvrdilo, že si respekt opravdu zaslouží. Kdybyste třeba věděl, jak nás podržel na Bahamách, kde jsem s ním točila klip a kde se celý natáčení zhroutilo! Neuvěřitelná historka o Karlovi neohroženě vybíhajícím z moře vstříc ozbrojené hlídce s dvěma bulteriéry, aby se jal v plavkách vysvětlovat, že jsme studenti z Prahy a potřebujeme na tomhle soukromém pozemku nutně natočit západ slunce...

Letos je ,,rok Gotta" a mj. se odvysílal i „sběrák" Olgy Špátové o naší popové legendě, obsahově ovšem nic nového neříkající... Viděla jste ho?

Neviděla, musím Olinku poprosit o DVD. Já teď byla dva měsíce na galejích, neviděla jsem nic a nikoho kromě štábu. Obsahově nic nového neříkající? Nevím, jestli se dá o Karlovi ještě něco nového říct. Dá se zaznamenat jeho nová životní situace a to Olga určitě udělala s citem. Ale nečekejte Karlovo demaskování. Mimochodem, před natáčením GENu se mi pokoušel Olinčin táta, dokumentarista Jan Špáta, který o Karlovi také natočil dokument, vysvětlit, že sundat mu tu veřejně známou masku je téměř nemožné. Já pak pochopila, že už ji má dávno přirostlou k tělu. Karel se prostě stal tím, kým chtěl být.

Soukromé pasti, televizní seriál, jehož jste producentkou, zobrazuje niternější témata. Celkem velká zakázka, zvládala jste v pohodě?

V pohodě ne. Jako vždycky - v bojovém nasazení. Byl to boj na všech frontách, ten na domácím území nejtěžší - pro mne úplně nová zkušenost, učila jsem se za pochodu a mohla se jen tiše modlit, aby mě nezradil cit. Žádnou jinou zbraň jsem totiž neměla. Ale jistil mě Radek Bajgar, novácký šéf, který si mě pro ten projekt vymyslel a nenásilně vedl.

A také právě Jiřího Bartošku jste režírovala v jednom z dílů Láska v moll. Tedy setkání po letech a stále obdiv?

My jsme mezitím prožili bouřlivý pracovní vztah, který zahrnoval i dlouhé výhrůžné mlčení! (smích) Původně jsem ten film režírovat neměla. Deset dní před natáčením se ukázalo, že máme problém, a já nevěděla, jak ho řešit. Žádnej soudnej režisér by to takhle na poslední chvíli nevzal. A nesoudné jsem nechtěla. Přeložit natáčení nešlo. Já ten text důvěrně znala, každé písmenko, ale byla jsem dokumentaristka. Hodinu jsem chodila na Barrandově po terásce a kouřila jednu cigaretu za druhou a pak jsem zavolala Barťákovi, jestli by do toho se mnou šel. A on řekl, že jo. Tak jsem se stala režisérkou hraného filmu.

Jste typ absolutně moderní ženy, která se bravurně orientuje ve společnosti. To byl zřejmě i důvod přijmout před lety nabídku na post šéfredaktorky časopisu Story?

Spíš jsem tenkrát potřebovala nový úkol, abych zase mohla bojovat a učit se. Ale je fakt, že kdybych se ve společnosti nepohybovala hodně a ráda, asi by je tenkrát nenapadlo nabídnout místo šéfredaktorky bulváru dokumentaristce.

Co bylo pro vás největším přínosem několikaletého vedení Story?

Lidi, které jsem potkala, a příběhy, ke kterým jsem se dostala. Zkušenosti s vedením lidí. S překvapením jsem zjistila, že práce s normálními lidmi není ani trochu podobná řízení filmového štábu.

Dnes jste už na jiné dráze. Čekáte miminko, začnete řešit plenky, dudlíky a chrastítka. Musí to být skvělý pocit. I když trochu netradiční, mít první dítě ve čtyřiceti.

Vůbec nemám pocit, že bych něco prošvihla nebo že se to mělo stát dřív. Kdyby to šlo ještě později, jako že už by asi nešlo, ještě bych to odložila. A rozhodně se nechystám řešit jen plenky a dudlíky. Teď momentálně se chystám na dva měsíce do střižny se seriálem Dokonalý svět a mezitím budu řešit scénáře Soukromých pastí II, a hned jak ze střižny vylezu, začnou se Pasti připravovat...

Co bylo pro vás v dětství nejpěknější a čeho se malá Terezka naopak bála?

Bála jsem se komunistů, myslela jsem, že to jsou čerti, a jaderné války, kterou pořád strašili ve škole. Všechno ostatní bylo úplně v pořádku.

Žila jste několik let v patnerském vztahu s režisérem Jiřím Věrčákem. Teď jste šťastná, čekáte rodinu, konečně přišel muž, kterého si vezmete?

Byla jsem šťastná i s Jirkou Věrčákem. Jen jsem ještě nechtěla dítě ani svatbu. Nějak si pořád nejsem jistá, jestli je v dnešní době rozumný uzavírat manželství. Ale přiznávám, že spíš už se začínám přiklánět k tomu, že bych se teda možná vdala. Pomalu přiklánět. (smích)

Terezo, z vašich partnerských vztahů se dá vyčíst, že dáváte přednost starším mužům, co vás na nich tak fascinuje?

Vědí, co chtějí, a když jste to vy, tak je to hodně dobrý. A taky v nich nacházím autoritu, kterou k lásce nutně potřebuju. Ale obecně si myslím, že zajímavých chlapů je tak málo, že zužovat výběr jakýmikoli dalšími kritérii prostě není možné.

Je nějaké téma, kterému byste se později chtěla v dokumentárním filmu věnovat, nebo zkusíte hraný film?

Právě jsem dokončila dokument EASTSIDESTORY aneb Romeo a Julie 3. tisíciletí. Lovestory egyptského potápěče a britské úřednice a momentálně jsem opět ve fázi „dokument už nikdy". Ale většinou mne z toho probere nějaké téma, které mi vstoupí do života tak významně, že se nedá přejít.

Nadchlo vás v poslední době něco v kulturní oblasti? Nebo už koukáte jen po věcech pro batolata?

Ani kultura, ani věci pro batolata. V poslední době jsem dvanáct a více hodin denně koukala na herce a na monitor a ve zbylém času do scénáře. Natáčení seriálu jsou opravdu galeje. V případě seriálu Dokonalý svět jsou to ovšem galeje luxusního typu, se skvělými herci, nádhernou výpravou, vynikajícím štábem... Chtěla jsem si zkusit režii většího typu, než byly komorní Soukromé pasti. A Dokonalý svět jsem rozjížděla jako producentka, pak ho musela kvůli Pastem opustit, protože se to nedalo zvládat zároveň. Tak jsem se vrátila jako režisérka a spoluscenáristka.

Ani netuším, jak jste na tom se sportem, jen vím, že jste točila dokumenty o Janu Železném a Pavlu Nedvědovi...

Na sport mi fakt nezbývá čas. Letos jsem se dokonce nedostala ani na lyže, což mě mrzí, protože příští rok se podle všeho nedostanu taky. Po jiných sportovních aktivitách se mi nestýská a Jan Železný ani Pavel Nedvěd na mém, poměrně vlažném, vztahu ke sportu mnoho nezměnili. Když je to s mým tělem hodně vážný, jdu si zaplavat, ale jinak dám raději přednost tanci.

No vidíte, tolik holek by se rádo ochomejtalo alespoň nedaleko těchto sportovců a vy jste jim klidně mohla vejít do šatny. Nicméně vypadá to na mnoho splněných snů...

Nechci působit příliš racionálně, ale já vlastně sny nemám. Beru věci, výzvy a úkoly, jak přicházejí, a občas mírně zasáhnu, když mám pocit, že nepřichází, co by přijít mělo. (smích)