Muži a alergie na domácí práce

Statisíce žen stále nemohou přijít na adekvátní odpověď na otázku, proč je pro jejich současného partnera tak těžké pochopit, že špinavé ponožky patří do koše, nádobí se samo neumyje (a i do té myčky ho musí někdo vložit), vousy v umyvadle jsou nechutné a šmouhy na okně se také zahrnují do celkového úklidu? Proč sakra Mirek totálně ignoruje dělbu práce o domácnost a Dominik křičí, že donutit ho ke spolupráci může jen jednotka rychlého nasazení, sousedovic pitbul lačnící po krvi nebo zaměstnavatel s výpovědí v ruce?

Odpověď není vůbec složitá. Muži se do větších úklidových atrakcí nepouštějí, protože ví, že stejně přijdeme s výtkou: „Ukaž, takhle se to nedělá! To to neumíš umýt/uklidit/sesbírat pořádně?“ Nebo: „Jak můžeš přehlídnout tu špínu na kachličkách? A mimochodem, setři ještě tohle a pak se vrhni tamhle do kouta. Ne abys u toho zase převrhl tu kytku! Já to po tobě rozhodně uklízet nebudu!“

Koho vám to připomíná? Matku a její dítě! Zvlášť když se tato situace periodicky opakuje. Co se totiž týče domácích úkolů, žena je v roli nadřízeného, protože jí je úklid bližší, má již takhle „naděláno“ několik let, takže ji logicky nezkušený nováček akorát brzdí a je třeba mu ukázat hranice, za které nesmí. Aspoň takhle to vnímá většina mužů, kterých jsem se ptala, jak se na čistotu a nechuť k hygieně a pořádku dívají oni. Po dlouhém monologu, ve kterém líčili, jak si připadají jako školáci, následoval onen závěrečný ortel: „Když dojde na úklid, moje přítelkyně se chová jako moje matka.“

Jak se toho ale vyvarovat? Lze udržet jazyk za zuby, když partner nesplní to, co je po něm vyžadováno? Jestli je jeho činnost vámi obodována na stupnici od jedné do deseti někde mezi nejhoršími devítkou a kritickou desítkou, je nejtěžší zvládnout to pokušení. Jaké? Říct, že jste si to představovala úplně jinak! Když to ale vydržíte, tak:

a) nebudete jako vaše matka a ani ta jeho b) on ocení vaši snahu nementorovat ho kvůli „blbině“ c) našlápnete na správnou cestu harmonické spolupráce

Přitom je však nutné uvědomit si, že muži prostě pracují jinak. Jejich styl absolutně neodpovídá tomu ženskému. Opět je vysvětlení blíž než milimetr od genetických a psychologických dispozic daných mužům do vínku již v dávné minulosti. Muž je od přírody lovec, dobrodruh toužící po hrdinských činech a sebevědomí založeném na výkonu, úspěchu a uznání druhých. Jeho snem mají být mimořádné události a výkony. Přece byste po něm nechtěla, aby dělal něco, co je osvědčené, prověřené a tím pádem i „nudné"?

Existuje však i celkem běžná varianta, a to, že se muž k úklidu nějak sám donutí, ale na truc do něj vnáší inovace, nad kterými snaživou a „nekreativní“ hospodyňku jímá hrůza. I tak by ho ale měla dotyčná nechat, aby si sám vyzkoušel, co se stane, když… Čím víc se její požadavky oddalují od napodobování vlastních pracovních postupů, tím lépe. V opačném případě to muž zkusí jednou, dvakrát, pak odhodí kbelík, koště, svoji ženu a půjde do hospody. Čili tolerovat, tolerovat a tolerovat byť předem špatné nápady, nemít k nim komentáře a taky se neposmívat stylem: „He, he, já jsem ti říkala, že takhle to nikdy nemůžeš vyčistit/vyprat/uklidit/opravit.“ Však on už sám přijde na to, jaký způsob je správný. Jen ho nechte, ať se snaží.

Ehm, takže věc je jasná. S trochou psychologie využívejte jeho touhu po hrdinství jako hnací motor. Je to pro něj zkrátka motivace, jak se z domácích prací nezbláznit. Akceptujte, že on všechno dělá po svém, obdivujte ho (motivační prvek), neremcejte nad novým systémem úklidu nádobí, vymyslete bonusový program (flákota masa nebo pivko k večeři), využívejte jeho schopností a nikdy ho do ničeho nenuťte. Jen tak totiž máte jistotu, že nebude opovrhovat akcí a reakcí v rámci domovního (čistotného) soužití.

Jakou domácí práci k smrti nenávidí ten váš? A předěláváte po něm něco? Napište do diskuse pod článkem!