Gabriela Peacock: „Naše děti mluví česky a milují svíčkovou!“ Příběh úspěšné Češky, která radí i královské rodině

Gabriela Peacock byla úspěšnou modelkou, záře reflektorů i objektivů fotoaparátu ji ale brzy přestala bavit. Ve dvaceti vyrazila na zkušenou do Velké Británie a už tam zůstala. Na Westminsterské univerzitě v Londýně vystudovala biochemii a postupně se vypracovala na nutriční specialistku a výživovou poradkyni královské rodiny a dalších známých osobností.

Luxusní čtvrť Notting Hill, kde se svou rodinou žila, vyměnila za typický anglický venkov, kde jí společnost dělá manžel David a jejich čtyři potomci. Jak nejradši tráví volný den? Jakou českou klasiku nejvíc milují její děti a proč by nikdy nerodila doma?

Co se vám jako první vybaví při vzpomínce na dětství?

Vyrůstala jsem v Pardubicích a jako první mě napadají víkendy strávené u babiček. Jednu jsem měla v Pardubicích, druhou v Mikulovicích, kam jsem moc ráda jezdila. Na vesnici se mi vždycky moc líbilo, bylo to takové první osamostatnění. Líbilo se mi i na Moravě, kde měl rodinu dědeček a kam jsme jezdívali na poutě. Bylo to jako za starých časů, starý domek, krávy ve stodole, skákání do sena… Nádherné vzpomínky.

Část dětství jste prožila v socialismu…

Musela jsem se učit ruštinu, ale ta mi docela šla. A taky si vzpomínám na Tuzex, kde mi maminka koupila nádherný penál, který se líbil všem holkám ve škole.

V patnácti jste odcestovala do světa za modelingem. To je i na dnešní poměry dost odvážný počin. Jak váš odchod nesli rodiče?

To víte, že to bylo těžké, hlavně pro ně, protože jsem jedináček a s rodiči jsem byla do té doby nepřetržitě. Na druhé straně jsem se chtěla osamostatnit, takže to byla krásná příležitost. Od té doby ale nemám modeling ráda…

Asi vím, na co narážíte. Majitel prestižní modelingové agentury vám nabízel lukrativní smlouvu, ale nechtěl ji „zadarmo“. Jeho nátlaku jste sice nepodlehla, o smlouvu jste tím ale přišla. Jak tohle s mladou nezkušenou holkou zamává?

Když je člověk dospělý a má hlavu už takzvaně na ramenou, tak už ví, co je dobré a co špatné. Tehdy to ale bylo hrozné. Chtěla jsem být modelkou, ale ty zkušenosti opravdu nebyly moc příjemné… Ze špatných věcí se ale zase dají získat pozitiva – a v tomto případě byl tím největším fakt, že jsem velmi rychle dospěla.

Do Británie, konkrétně do Londýna, vás osud zavedl, když vám bylo dvacet. Čím vám britská metropole učarovala, že jste se rozhodla v ní žít?

V té době jsem byla už hodně zcestovalá a chtěla někde zakotvit. Británie se mi moc líbila, je i s Londýnem hodně kosmopolitní. Od začátku jsem tam měla přátele, rychle jsem se tam zabydlela. Původně jsem tam jela na šest týdnů, ale už nikdy jsem neodjela.

Na univerzitě jste vystudovala biochemii. Proč právě tento obor?

Protože mě biochemie hodně nadchla. Tehdy jsem si říkala, že má blízko k modelingu, dá se v ní studovat, co mají a nemají modelky jíst… Ale když jsem začala, pochopila jsem něco jiného: jak úžasně praktická je to věc. Díky tomuto oboru máte nad životem kontrolu, můžete ostatním pomáhat maličkými změnami k lepšímu životnímu stylu. Úžasně mi to otevřelo oči. Biochemie mě fascinuje dodnes.

Jaký je podle vás největší mýtus o potravinách?

Jako první mě napadá ten, že tuky jsou škodlivé. Nenasycené mastné kyseliny jsou ale přitom strašně důležité pro naše buňky, hormony i energii. Jestli je něco problém, tak jsou to sacharidy, tedy bílý cukr, mouka, rýže… Neříkám, že se jim striktně vyhýbám, jednou za čas, třeba na cestách, si ten bílý toust dám, ale z devadesáti procent se snažím jíst tmavé pečivo s vlákninou. Zdravý životní styl je ovšem především o balanci.

Někde jsem zaslechla, že většina výživových doplňků jsou jen marketingový tah. Vy sama máte vlastní značku doplňků. Nakolik s tímto názorem (ne)souzníte?

V biochemii už víme, že si na ně tělo jednoduše nezvykne. Veškeré doplňky nám tak dodávají především takový „goodness“, tedy pocit dobra a zadostiučinění. I když ty skutečně kvalitní suplementy mohou to „dobro“ člověku opravdu přinést.

Kdybyste měla uvést nějakou „svatou trojici“ doplňků, na které nedáte dopustit, jaké by to byly?

Rozhodně Radiant Me. Je to prášek rozpustný ve vodě, který podporuje hormony a energii a vytváří zářící pleť. Mým must have jsou také multivitaminy a v neposlední řadě doplněk stravy Cleanse Me, který ulevuje játrům. V létě na nás číhá přece jen plno nástrah v podobě festivalů, koktejlů, grilování a různých party plných jídla i alkoholu…

Tak mě napadá, dáte si, coby rodilá Češka, někdy třeba vepřo knedlo zelo?

U nás doma letí spíš kyselo. Dávám ale do něj místo klasické smetany sójový nebo mandlový krém, taky chorizo nebo nějaký salám, brambory a samozřejmě zelí, které je na tom to nejzdravější. Děti milují i česnečku a svíčkovou, ta je jejich nejoblíbenější jídlo. Nejvíc ji milují od babičky, která z Čech vždycky přiveze i knedlíky. Českou kuchyni miluju, ale kdybych ji jedla každý den, moc zdravá bych nebyla. Naštěstí už do ní lidé přidávají mnohem víc salátů.

Jak jsou na tom vaše děti se sladkým – mají povoleno, když chtějí mlsat?

Doma máme zdravější sladkosti, třeba sušenky z ovesných vloček nebo tmavou čokoládu, ve které není tolik mléka. Ale jinak jedí samozřejmě úplně normálně, jen musí vědět, co je pro ně zdravé a co už je jen laskomina. Vědí, že vzít si k snídani buchtu není úplně dobré, že je lepší dát si před ní třeba vajíčka.

Mluvíme o tom, co mají rády, ale zajímá mě také, jaké jsou…

Nejstarší Maia, které je patnáct, je povahově nejvíc podobná manželovi Davidovi, je to takový tichý studijní typ. Devítiletá Iris je asi nejvíc podobná mně, je hodně mazlivá a je na mě fixovaná. Její dvojče Casper je pro změnu mix obou rodičů. A nejmladší Felix je teď v tom krásném věku, kdy začíná chodit a mluvit, takže donekonečna opakuje „mama mama“. Má skvělou náturu, pořád se jen na lidi směje nebo na ně mluví. Starší děti ho naprosto milují.

Učíte je češtinu?

Děti mluví česky, Maia dřív jezdila k mým rodičům na prázdniny, teď tam jsou pro změnu dvojčata. Je důležité, aby věděly, odkud pocházejí.

Rodila jste v nemocnici St Mary’s Hospital, kde se narodili i princové William a Harry, a kde rodila také princezna Kate…

Maia se narodila jinde, v Mary’s Hospital jsem rodila dvojčata, protože součástí nemocnice je i jednotka intenzivní péče a já jsem nechtěla zbytečně riskovat.

U nás touží hodně nastávajících maminek rodit bez lékařského dohledu doma. Letí tento trend i v Británii?

I když je to soukromá věc každé ženy, pro jaký typ porodu se rozhodne, já osobně bych bez nemocniční péče nerodila. U všech mých dětí jsem se po porodu vždycky bála, aby nepřišly komplikace, takže čím víc specialistů jsem měla za zády, tím jsem byla klidnější.

Všechny děti jsem rodila císařským řezem. V případě Maii to bylo proto, že se nestihla otočit hlavičkou dolů a já neměla jinou možnost. U dvojčat jsem se o přirozený porod ani nesnažila. Nic jiného jsem stejně dělat nemohla. A taky si myslím, že císařský řez je přece jen trošičku jednodušší.

Vychováváte čtyři děti, do toho pracujete. Jak vypadá váš běžný den a jak víkendy? Každý je úplně jiný. Podle toho, na čem zrovna pracuju. Víkendy ale trávím zásadně s rodinou. Dopoledne něco děláme, třeba jedeme na kolo nebo jdeme na túru, dáme si dobrý oběd a pak už jen celé odpoledne lenošíme.

Co jste si díky dětem uvědomila, v čem vás mateřství změnilo?

Že je třeba být klidnější, smířit se s tím, že nejde vždycky všechno podle plánu, navíc, když máte čtyři děti. Že je lepší brát dny tak, jak jdou, a nestresovat se perfekcionalismem.

Stala jste se kmotrou Sienny, prvorozené dcery princezny Beatrice. Dokážete sama sebe zhodnotit, jaká jste kmotra?

S Beatricí i Siennou se vídáme každý druhý týden, naše děti spolu kamarádí, jezdíme spolu na dovolené. Myslím, že jsem docela dobrá kmotra.

Blízko máte i k herečce Joan Collins, která se netají tím, že děti miluje. Jaká je její role ve vaší rodině?

Joan je kmotrou Felixe, a protože chce být v jeho životě, často se s ním i vídá. Jak říkáte, děti, především miminka, zbožňuje a s Felixem má opravdu výjimečný vztah. Zhruba jednou za měsíc k ní chodíme na návštěvu, ti dva si spolu hrají, Joan mu dává sušenky… Je krásné pozorovat je.

O Češích se někdy říká, že sice mají smysl pro humor, ale také dokážou být velcí pesimisti a ani se sebevědomím to není moc valné. Protože máte možnost srovnání - souhlasíte s tím?

Nevím, jestli to dokážu posoudit objektivně, ale pravda je, že česká povaha je bohužel opravdu trochu pesimistická. Možná to má ale současná mladá generace už jinak. Já osobně pesimismus ráda nemám, jsem optimistka. Myslím, že svět vidím z půlky lepší nežli horší.

Známá kosmetická vývojářka Lenka Průšová svou vášeň pro chemii využívá k tomu, aby byly ženy krásnější a spokojenější