Článek
Ti kancelářští se mají, měl jsem se líp učit, povzdychl si můj muž, sbalil si montérky a odkráčel ke svým sofistikovaným měřicím přístrojům. Já už bych měla také jít. Jen váhám, zda do práce vyrazím postaru, anebo v duchu nového trendu. Jenže co bych si na tělo bez podprsenky oblékla? Můj šatník je sice trendy, ale na takový odvaz není připraven. Veškerá garderoba totiž počítá s tím, že mi prsa na hrudníku nejen začínají, ale i končí. Jakmile dopustím, aby se to celé přeskupilo, nebudu mít co na sebe. Takže jistě chápete, že experimentovat s tradičním rozmístěním proporcí se mi nechce.
Bez podprsenky by mi něco chybělo. A jinde zase přebývalo. Protože v pase má být pas a cokoliv dalšího je tam na překážku. Už takhle tam není pomalu k hnutí. A co teprve, kdybych dala na trendy. Gravitace hraje fér, od určité velikosti (a věku) s ní nic nenadělám. Sehnat podprsenku, jež padne, je sice celoživotní bojovka, ale pocitu, když ji na sebe konečně obléknu, se vyrovná jen to, když ji večer konečně svléknu. O to se připravit nenechám. A to dokonce ani v rámci ženské vzpoury.
Aby totiž bylo jasno, dámy nehodlají chodit nahoře bez pro vlastní pohodlí nebo mužské potěšení. Nenosit podprsenku je záležitostí ideologie. „Dneska podprsenka a zítra? Zítra to může být klidně vařečka!“ vysvětlovala aktivistka s tím, že muži přece pod košilí také nic nenosí. Majitelé firem se lekli, co to asi udělá s pracovní morálkou: neměli bychom do etického kodexu zaměstnance připsat paragraf o jediném korektním pohledu, a to pohledu do očí? Jiní dokonce začali uvažovat, že podprsenku učiní povinnou součástí dress code žen. Pak do debaty vstoupili sociologové, psychologové a pár nevládních organizací a z celé prkotiny vznikla CAUSA, která chvilku plnila obsah několika evropských zpravodajských serverů. Nu, já už to asi doklepu postaru. Podle mého podprsenka i vařečka do ženského světa patří. A do mužského jakbysmet.
Jestli vás fejeton Lucie Šilhové pobavil, dejte šanci i dalším, najdete je zde.
