Hlavní obsah

Naučme se vztekat! Uleví se nám

Foto: Thinkstock

Chuť a potřeba usmívat se někdy unaví

Povinně se usmíváme v práci, usmíváme se doma, usmíváme se na kamarádky, i když to tak necítíme... Není už toho nějak moc? Kdy se můžeme naštvat, hněvat a vztekat se? Vždyť jako malé děti jsme to tak krásně uměly a podle odborníků je správně zpracovaná zloba zdravá! Pojďme se trochu společně vyvztekat!

Článek

Dusit hněv je nezdravé

Velmi často nejednáme podle toho, co cítíme. Hněváme se, ale navenek se přitom sladce usmíváme, protože chceme, aby nás druzí měli rádi. A tak v sobě hněv zmrazíme, nedáme mu volný průchod. Tím si ale škodíme. Protože vzniklý přetlak (tenze, pnutí) nevymizí, ale uschová se do dalšího příště. Potom se může stát, že spouštěčem gejzíru vzteku je naprostá banalita, při které nepřiměřeně vypěníme. Dlouhodobé předstírání klidu při neklidu se viditelně odrazí na našem zdraví – vysoký krevní tlak, žaludeční vředy, žlučové kameny, různé vyrážky, astma aj. psychosomatické projevy.

Naše rada: Lásce víc škodí skrývání hněvu, než jeho zdravé projevy.

Proč hněv skrýváme

Odmala slyšíme, že projevování hněvu nepatří k dobrému vychování. Latinské přísloví říká, nedokážeme-li přemoci hněv, hněv přemůže nás. Velmi špatným výkladem by bylo, že zlobit se je zakázané. Můžeme se rozčílit, ale musíme to mít pod kontrolou, umět argumentovat, i když zvýšeným hlasem. Obvykle se bezprostředně a impulsivně hněváme, když je to bezpečné, tj. na lidi, o kterých víme, že nám to nevrátí, nebo nás milují. Dobře nám jde anonymní vztek např. při jízdě v autě. Dlouhodobým skrýváním nevole vznikají deprese a stavy úzkosti, projevující se špatným spánkem nebo naopak spíme pořád, protože cítíme neustálou únavu.

Naše rada: Je dobré dát svému hněvu průchod, kultivovaně, ale s pravými emocemi. V mnoha případech totiž nestačí upozorňovat monotónním hlasem, zakřičení je na místě, i dítě musí poznat z tónu hlasu, že jsme rozladěné, když hází po jiných dětech písek (klidné mentorování by se nemělo přehánět).

Foto: Thinkstock

Dusit v sobě hněv nám neprospívá

Jak s hněvem pracovat

Dávejme svoji nelibost do slov a mějme odvahu důrazně emotivně říci, co se nám nelíbí. Prospěšné na tom je, že si jasně uvědomíme důvod naštvání.  Potom se k příčině můžeme v klidu vrátit o samotě a křičet do lesa bez té kultivovanosti, co si opravdu, ale opravdu myslíme. Nebo při pravidelném běhu si představovat, že zadupáváme příčinu vzteku do země. Další možností je znovu si situaci přehrát a pořádně si zadupat. Lehce poznáme, zda nám udělá lépe řev, nebo fyzická akce. Povolené je zatajení hněvu, kdy nám jde o holou existenci a držet se hesla, že šéf má vždy pravdu. Ale doma si na něj můžeme zakřičet, co chceme.

Naše rada: Reagovat adekvátně na přítomnou situaci, vyvarujeme se tak později agresivnímu a bezdůvodnému vzteku.

Zakuklený hněv

Když dlouhodobě nereagujeme na křivdy, hněv můžeme přetavit do agrese proti sobě, nebo někoho, obvykle ze své rodiny, cíleně „nastartujeme", abychom se mohly spravedlivě cítit ukřivděně. Také se z nás mohou stát notorické rozsévačky jedovatých uštěpačných poznámek, viz kamarádka si koupí šaty, a my je v jedné větě pochválíme i odsoudíme – řekneme: „Jsou krásné, ale sluší jen štíhlejším ženám." Nebo sebe i své okolí trestáme tím, že chodíme všude pozdě. Málokdo by v některých našich jednáních hledal spojitost se zadržováním vzteku. V podstatě i ty utrápené a nazlobené obličeje, které na ulici potkáváme, mají kořeny v tom, že se nedokážeme vymezit vůči ostatním v přítomném okamžiku.

Naše rada:Zkusme se soustředit na „tady a teď“ a své rozladění prožít v daném čase. Nebo je zaznamenat, uvědomit si pocit vzteku a doma či v ústraní se té tenze zbavit. Nezapomeňme, že přímočarý hněv je upřímný a dáme-li mu průchod, v budoucnu se budeme zlobit stále méně.

Jak a kdy se hněváte vy?

ynezorPumanzeSaNyknalC