Hlavní obsah

Příběh pěstounky Marcely (45): Doma už jsme měli 10 dětí, i miminka s absťákem

Foto: archiv Marcely Tobiášové

Marcela Tobiášová

„Dneska mi přišlo potvrzení, že jsou z nás oficiálně dlouhodobí pěstouni,“ usmívá se pětačtyřicetiletá Marcela Tobiášová a zpoza zad jí vykukuje dvou a půl roční Beruška s andělským pohledem a čertovsky kudrnatými vlásky a opodál si mě, trochu nedůvěřivě, prohlíží sedmiletý Zbojník. Oba měli být u manželů Tobiášových pouze na přechodnou dobu, než se jim najdou noví rodiče.

Článek

Na první pohled byste nepoznali, že Marcela není jejich biologická matka, ale pěstounka – děti ji objímají a pusinkují. „Jejich maminka je psychiatricky nemocná, což je velké procento žen, které nejsou schopny starat se o vlastní děti,“ vysvětluje Marcela Tobiášová.

Nemoc ale není jediným důvodem, proč se děti ocitnou mimo své rodné hnízdo. Jindy rodiče své ratolesti přivedou na sociální odbor příslušného úřadu neboli sociálku, protože se o ně nemohou starat, případně nesplňují podmínky pro výchovu dítěte – a ty jim pak musejí být daným orgánem odebrány. Nemusí ale rovnou do ústavů, úřady se dnes čím dál tím více snaží využívat služby přechodných pěstounů.

Marcela Tobiášová se s manželem rozhodli věnovat se přechodné pěstounské péči před pěti lety. V tu dobu pracovala Marcela jako interiérová designérka a její muž jako zootechnik. Oba dva byli rozvedení, oba dva měli děti z prvních manželství. Toužili po tom mít ještě jedno spolu, ale připadali si na to už staří. Marcele bylo 40, jejímu muži o deset let více. Přechodná pěstounská péče jim tedy přišla jako dobrý nápad.

Z přechodného dlouhodobým

Předtím, než si ale do péče mohli vzít první dítě, museli podstoupit školení a schvalovací kolečko, což trvá zhruba rok. Zároveň je doma navštívila sociální pracovnice, která si prohlédla podmínky, ve kterých by děti případně vychovávali. To znamená, že musí mít připravený dětský pokoj a základní vybavení potřebné pro dané věkové kategorie. Co v tu chvíli zrovna nemají, je potřeba dokoupit. „Nejjednodušší je to s novorozenci, oblečení na ně máte doma vždycky nějaké,“ začíná Marcela vyprávět svůj příběh, jaké to je být pěstounem.

„Když vás schválí, tak pak čekáte, až zazvoní telefon, že se chystají odebrat děti, nebo že se nějaké miminko našlo v baby boxu, případně že se zrovna narodilo a máme jet do porodnice. Spolu s tím vás také informují, s jakým životním příběhem se dítě musí vyrovnávat. Často se to ale předem moc neví a rozkrývá se to až postupem času. Když nám přivedli Zbojníka s Beruškou, bylo to s tím, že mají velkou rodinu a za chvíli tedy půjdou pryč. A s manželem jsme si říkali, že po nich si dáme oraz a budeme chvíli cestovat,“ směje se Marcela s pohledem na dveře pokoje, ze kterého se ozývá pohádka a dětské hlásky.

Děti totiž podle zákona mohou být v přechodné pěstounské péči maximálně rok. Pokud mezitím nedojde k adopci, dlouhodobému pěstounství, případně se nevrátí biologickým rodičům, jsou odvezeny do ústavu. Což měl být případ i Zbojníka s Beruškou. To ale Marcela se svým manželem nechtěli dopustit, a tak zažádali o dlouhodobé pěstounství, ve kterém nyní děti mají.

Příjezd sourozenců byl ve skutečnosti horší, než co Marcela s manželem po telefonátu čekali. „Zbojník se bál, když přijel. Což tedy řekl až zpětně. Byl hodně řezaný, jenže on se k tomu postavil tak, že ho to nebolí, že je přeci velký chlap! Přijel k nám vlastně šestiletý frajer, dělal velká ramena, nebál se. A přitom kradl dudlíka své malé ségře. Když jsem to viděla, dala jsem mu jeho vlastní. S ním pak chodil po městě jako velkej kápo, občas ho vytáhl, řekl ,do prdele‘ a strčil ho zpátky,“ vzpomíná Marcela.

Foto: archiv Marcely Tobiášové

Marcela Tobiášová se přechodné pěstounské péči s manželem věnuje pět let

Malé děti vzpomínky vytěsní

Jeho mladší sestřička byla naopak zprvu zaražená, nekomunikovala a byla hodně ostražitá. Nechtěla si nechat pomoci s ničím, vše zvládala sama, nebo jí směl pomáhat její brácha. Psychologové a odborné knihy ale Marcelu uklidňovali, že malé děti mají šanci se s traumaty vyrovnat mnohem lépe, nejsou schopny si to všechno pamatovat.

„Beruška na sobě měla jizvy, nevíme od čeho. To Zbojník si to pamatoval a vyprávěl,“ říká Marcela. Doktoři, se kterými je v kontaktu, jí řekli, že osobnost se formuje do šesti let. Do té doby má tedy člověk šanci malou dušičku opravit. Paní Tobiášová na tuto teorii nechce přistoupit a jako správná optimistka věří, že člověka lze změnit i později. Proto se rozhodla studovat hlouběji Adlerovu psychologii, která se tím zabývá.

Právě pomoc větším dětem, které jsou traumatizované, byla jedním z velkých hnacích motorů, proč se Tobiášovi rozhodli stát se pěstouny. Kvůli penězům, jak někteří škarohlídi napadají pěstounskou péči, to rozhodně nebylo. Pokud jste přechodný pěstoun, stane se z toho vlastně i vaše zaměstnání a budete od státu dostávat plat dvacet tisíc korun hrubého měsíčně. V případě dlouhodobého pěstounství je odměna za jedno dítě osm tisíc korun, za dvě pak dvanáct tisíc dohromady měsíčně.

Absťák novorozenců

Domovem Tobiášových prošlo už osm dětí. Sedmiletý Zbojník a ani ne tříletá Beruška jsou číslo devět a deset. Přechodně ale měli doma i novorozence. S nimi je to podle Marcely trochu jednodušší, a to i v případě, kdy mají třeba absťák a dlouhé týdny pouze brečí. „Nikdy jsem nevěřila, že může miminko dva měsíce jen plakat. To bylo neuvěřitelné, to dítě nespalo. Dnes jsou jí ale tři roky, je zpátky u své maminky a je to krásná vysmátá holčička. Nejhorší je nikotin, ty děti pak mají hrozně velké absťáky, horší než po marihuaně nebo pervitinu. Novorozenci navíc vypadají jako panenky, jak jsou maličcí. Tohle dítě třeba mělo dvě kila deset,“ vzpomíná.

Tento příběh dopadl dobře, ale pár, které Marcela Tobiášová vypráví, jich je tak strašných, že je raději ani nebudu psát. „Nejhorší je, když vidíte třeba pětileté, nebo sedmileté dítě zlomené,“ říká ztěžka. Zažily totiž taková traumata, že pak podle pěstounky ztratí chuť do života a dostanou se do stavu, kdy je jim jedno, co bude.

Foto: archiv Marcely Tobiášové

Marcela by ráda pomáhala traumatizovaným dětem

Naděje pro lepší život

Marcela Tobiášová ale věří, že i takovým dětem se dá pomoci a nemají svoji budoucnost už předurčenou. Když půjdou do pěstounské péče, tak uvidí, jak funguje rodina, jaké to je mít peníze nebo chodit do práce, jak hospodařit a podobně. Zvyšuje se šance, že se vyučí a najdou si práci, což Marcela ihned dokládá další ze zkušeností. „Nám jednou třeba řekli, že u jedněch dětí jsme docílili toho, že až ony samy budou mít děti, tak si je vezmou domů a nepohodí je někde venku. Ale jestli někdy napravíte duši, to nevím,“ přemýšlí.

Když pak vidím, jak za Marcelou přibíhá Zbojník s Beruškou, vůbec by mne nenapadlo přemýšlet nad tím, že to smysl nemá. Přišli si pro svačinku a já mám pocit, že v chování staršího Zbojníka vidím něco jako vděčnost, pokoru, ale zároveň ohromnou radost. To jejich pěstounka potvrzuje. „Jsou šťastné, strašně si to užívají. Ze všeho mají radost.“

Budoucnost bez dětských domovů

Marcela má zároveň i představu, jak by měl správný pěstoun vypadat. „Měl by to být někdo, kdo má za sebou výchovu dnes už dospělých dětí. Má bydlení, práci, se kterou už ale chce seknout a věnovat se dětem. Neměli by to být lidé, kteří nikdy nevzali do ruky knížku, nejsou vzdělaní a mají k tomu naopak až odpor,“ říká Marcela Tobiášová. Tím myslí, že by pěstouni měli být, stejně jako jakýkoliv jiní biologičtí rodiče, tím nejlepším vzorem pro své děti. A pokud u nich uvidí takové chování, budou se ho snažit napodobit. Zbojník ve svých šesti letech například nevěděl, co je to práce a že za ni lidé dostávají peníze. Protože to doma neviděl.

Ráda by v tomto tématu dělala větší osvětu a pomáhala rodinám, které se pěstouny stanou. Zároveň by si přála, aby se těmto problémům předcházelo. Což, pokud sami rodiče pocházejí z podobných poměrů, kdy se o nich zase jejich rodiče nestarali, nedbali na vzdělání a pohybovali se na okraji společnosti, jde těžce. Mohlo by se to ale zlepšit třeba i tím, že by se sociální pracovnice věnovala mamince ihned po porodu a s péčí o miminko jí pak příležitostně pomáhala i doma.

Stejně tak by měli pracovníci, kteří s dětmi přicházejí do styku, tedy lékaři nebo učitelé, pozorovat změny na dítěti a na případné podezření upozornit příslušné orgány. Čím dříve se týrání, či jiné problémy v domácnosti podchytí, tím lépe pro dítě, míní pěstounka Marcela.

Přemýšleli jste někdy nad pěstounskou péčí, nebo adopcí?

ynezorPumanzeSaNyknalC