Článek
V době, kdy jsem netrpělivě čekala na vydání občanského průkazu, abych si aspoň trochu připadala dospělá, jezdili k nám na prázdniny příbuzní – sestřenice v mém věku a o její čtyři roky mladší bratr. V altánku na zahradě jsme společně přicházeli na neskutečně mnoho způsobů, jak rozčílit naše rodiče, za což se nám zmiňovaní pravidelně odměňovali domácím vězením.
Krádež z vlastních řad
Sérii prázdninových dobrodružství a červených zadnic jemně políbených maminčinou vařečkou jednoho dne přerušila moje mladší sestra. Náš altán, honosně nazývaný „chalupa“, se stal svědkem jejího srdceryvného křiku. Dospělí se ihned seběhli zkontrolovat, zda je tedy jeden člen naší partičky poskládaný správně. Divné. Ruce měla, nohy měla, uši, nos a vlasy kupodivu taky. Z otevřených úst pokapaných slzami se však ozývalo jasné obvinění: „Něgdo mě to ukrad!“
Dobře. Přiznejme si, že kdyby vám nějaký lotr sebral celoživotní úspory, které v případě desetileté slečny činily neuvěřitelných 500 korun, a ještě jste se k nim v papírové podobě dostaly směňováním z drobných kovových mincí, nakoplo by vás to taky. Podezřelí? Pochopitelně outsideři! Stáli jsme vyrovnaní v řadě, pokukovali po sobě a tipovali, kde se ono „pětiklíště“ schovává. Sestra vycítila šanci zaujmout a začala tlačit na pilu: „Já to měla schované pod tím a oním. Ještě ráno jsem tam viděla toho a onoho. Musel to být jeden z nich. Búúú. Mamí!!!“
Sestra zapomněla na svoji schovávačkuFoto: shutterstock.com
Je přiznání polehčující okolnost?
Chudák maminka nad námi kroutila hlavou a analyzovala situaci: „Jsou to někdy darebáci, víme to všichni, ale tohle by snad nikdy neudělali, že jo, děcka? Ale jestli mi někdo chce něco říct, tak sem s tím. Všechno má nějaké řešení.“ Zrovna v tu chvíli to tak ale nevypadalo. Po tom, co nám byly hromadně odebrány veškeré výhody pobytu v úkrytu, používání televize a pozdějších uléhání do postelí, byli jsme donuceni dva dny prohledávat všechna místa dvougeneračního domku.
A pak nás navštívil zázrak, nebo rozum, to už je teď jedno. Sestru zničehonic osvítila myšlenka, že se o své těžce nastřádané korunky bála natolik, že je se železnou pravidelností přenášela z místa na místo. Když je tak šla zkontrolovat do šuplíku, zapomněla, že je den předtím schovala do pohádkové knížky Many more bedtime stories. I jí samotné chvíli trvalo, než objevila tu správnou stránku, která schovávala takové tajemství!
Podraz někdy nevysvětlíš
Všechno se zdálo být v pořádku. Teda aspoň relativně. Vlastní rodina sice nic neukradla, ale cítila se dotčena obviněním, což je pochopitelné. Léčení narušených vztahů proto nějaký čas trvalo.
I když tato příhoda měla šťastný konec, vždy tomu tak není, bohužel. Říká se, že nejhorší věc, kterou můžeš udělat, je obchodovat s vlastní rodinou nebo jí půjčovat finanční prostředky. Údajně to nikdy neskončí dobře. A bolest vyvolaná zklamáním z chování nejbližších v nás nezanechá stopy jen výjimečně, neboť psychické ztráty jsou v porovnání s těmi finančními opravdu těžké.
Takže se ptáme: Přišly jste o peníze, cennou věc nebo dokonce majetek „díky“ příbuzným? A jaké pocity to ve vás zanechalo? Zajímá nás všechno! Napište nám na info@prozeny.cz váš příběh a získejte 500 korun! Těšíme se na vaše reakce!
