Hlavní obsah

Ondřej Soukup: O rozvodu neuvažuju

Foto: Isifa

Věčný kluk Ondřej Soukup

Hlas v telefonu má jako kluk. Nese se jako kluk. Směje se jako kluk a i projev má klukovský. Jen pár šedin na spáncích jinak téměř úplně holé hlavy a pár vrásek v obličeji prozrazuje, že by mu mohlo být víc, než na kolik vypadá. A brzy bude mít mimino. Každopádně s holkou, které je o 26 let méně než tomuhle šedesátiletému klukovi.

Článek

První otázkou tě asi zaskočím, ale nedej se. Přijdou ještě úskočnější. Jsi věřící? Byl jsi k tomu vychováván?

„Moji rodiče byli levicoví intelektuálové, komunisti od roku 1945, takže s vírou jsem neměl opravdu nic společného.“

Ani později jsi k víře nějakými zákrutami nedospěl?

„Vůbec se mě to nedotklo. I když musím přiznat, že čím víc stárnu, jak se blíží konečno, tím víc se mi myšlenky o Bohu, ne ale takovém, jak si ho představuje církev, obzvlášť katolická, v hlavě motají.“

Takže pojem svátost manželství ti nic neříká?

„No jo! Svátost manželství je velice problematická věc. Příroda nás nestvořila jako monogamní tvory. Kdesi jsem četl výsledky jakéhosi průzkumu, a i když si přesná čísla už nepamatuju, vycházelo z něho, že u mapovaných, na vědeckém základě vybraných vzorků různých populačních společenství, se monogamie dodržovala jen z deseti procent. Atavismy, zvířata, v nás přežívají. Největší vlk měl nejvíc vlčic, největší beran nejvíc ovcí.“

Ale tvůj rozchod od stolu a lože probíhal mírumilovně. Už byl v chodu, každý z vás se poohlížel po nových partnerech, ale adresu jste měli stále společnou. Či snad dokonce ještě máte?

„Už ne, už pět let žiju s Luckou, mou novou partnerkou, a s Gábinou nejsme v podstatě už deset let. Ale jinak máš pravdu, zůstali jsme nejlepšími přáteli. Někdy se to prostě stane, a když už, pak zaplaťpánbůh, že to neskončilo vzájemným vražděním. Z manželky se mi stala ségra.“

Kterou samosebou miluješ, i když už jinak…

„Stejně, jako miluju i svou první ženu. Já mám rád všechny ženy, se kterými jsem byl. Kdyby to šlo, nejraději bych si postavil velký dům a tam s nimi se všemi bydlel. No... se všemi asi ne... ale prošla mi životem spousta velmi dobrých a kvalitních holek, které by ho zaplnily. Všechny měly mimo jiné smysl pro legraci a víš, jaká by to musela být sranda, kdyby se sešly pod jednou střechou?“

Jak pro koho, nemyslíš?

„To je asi pravda, na to beran nějak nepomyslel.“

Foto: Isifa

Ondřej Soukup se svojí partnerkou, zpěvačkou Lucií Šoralovou

Hrozí rozvod?

„O něčem takovém neuvažuju. Čímž neříkám, že nenastane, ani že nastane, neuvažuju o tom. Já spíš přemýšlím o manželství jako takovém. U žen chápu, proč se do něj hrnou. Chtějí mít určitou jistotu, zastřešení. Ale nepochopím to u chlapů. Stačí si přečíst žebříček rozvodem oškubaných manželů, počínaje McCartneyem přes Phila Collinse a Harrisona Forda až po Jamese Camerona... a jistě by se dal sestavit i v našich končinách. Platit za jakkoli kvalitní a třeba i dlouhodobé manželství desítky milionů dolarů, to se člověk musí ptát, proč to ten chlap udělal? Jestli se opravdu tak silně zamiluje a v tomto chemickém poblouznění udělá tak neuvážený krok...? Nechápu to.“

Třeba z ideálů, třeba s přihlédnutím právě ke svátosti manželství. Ale on to udělá i podruhé, potřetí, nepoučitelně – viz třeba zrovna kolega McCartney.

„Právě! To už musí být nějaký masochismus, který je k tomu vede, zvrácené potěšení z toho, že jim bývalá partnerka pustí finančně žilou. Přiznejme si ale, že ženy jsou geniální demagogové a manipulátorky. Zřejmě jak jsou od přírody v něčem slabší, tyhle instinkty a zbraně mají dokonale vyvinuté. Chlapa si jako vyloženého zoufalce omotají kolem prstu, a on pak udělá všechno, co chtějí.“

Mezi nepoučitelné ovšem patříš i ty. Proč jsi po prvním manželství skočil do druhého?

„Protože jsem se strašně zamiloval, stejně jako do své první ženy Helenky Kontové, kterou jsem si vzal po asi sedmiletém vztahu trvajícím už od střední školy, abych se vzápětí rozvedl. Gábina by se byla do manželství nehrnula, koneckonců její sestra je dobrým příkladem toho, že to jde i bez něj. Má už dvě dospělé děti, ale jejich otce, se kterým žije dodnes, si nikdy nevzala. To byl můj nápad. Ale myslím, že šťastný. Navzdory tomu, že ještě dva dny před svatbou mě od ní Gábinin otec, pan profesor Osvald z FAMU, odrazoval: Proč si ji bereš, prosím tě, vždyť je hrozná. Podívej se na starou, to bude úplně stejný.“

A měl pravdu?

„Myslím si, že neměl. Ale tehdy to myslel zcela upřímně, ač jinak byl velký recesista.“

Na jaře tě ranila šedesátka. Cítíš se na ni?

„Samozřejmě že ne. Jenže jak to člověku okolí neustále připomíná, uvědomí si to, ať chce nebo nechce. Dojde mu rovněž, že už je to věk docela na pováženou. V Indii bych byl podle průměrných statistik už mrtvý. Když jsem byl kluk, šedesátník pro mě byl pán, který si chvíle před smrtí zpříjemňuje krmením holubů. Přitom duše se nemění, to je ten největší paradox. Se svou dvaadevadesátiletou maminkou, jak oba stárneme, na toto téma velice často narazíme. A i ona říká, že se vlastně stále cítí jako holčička, akorát jen to a tohle, co už nemůže nebo prostě už nedokáže, jí připomíná, že to tak není. U chlapů je to ještě citelnější.“

Jak jsi narozeniny oslavil?

„Předně, já to slavit nechtěl. Jenže, jak už jsem říkal, okolí nedbalo. Ze křtu trojcédečka Platinum Collection, na kterém EMI vydala shrnutí mé tvorby za uplynulých třicet let, se stala vlastně oslava mých narozenin. Připouštím, že nakonec k mé radosti. Pozval jsem jen lidi, které mám rád, novinářů tam bylo kompromisní minimum, a já jsem si tam dokonce poprvé a naposled živě, před publikem, zazpíval.“

Foto: Isifa

Jedny z osudových žen Ondřeje Soukupa, Lucie Bílá a Gábina Osvaldová

Nedávno vyšly paměti kytaristy Rolling Stones Keitha Richardse. Je sice o pár let starší než ty, zato se oženil jen jednou, hezky s rozvahou, až ve čtyřiceti. Závidíš těmhle rockerským týpkům?

„Tu knížku už mimochodem mám, a nemůžu se dočkat, až ji začnu číst. A jestli jim závidím? Strašně! Hrozně mě mrzí, že jsem se nenarodil právě o těch pár let dřív, protože šedesátá léta musela být úžasná. Vzedmutí spousty proudů, svoboda, a i když byly i průšvihy, třeba vietnamská válka, společnost hleděla s pozitivní vizí dopředu. A to nemluvím o hudbě. Přišel naprosto nový typ populární hudby, která cloumala emocemi lidí. Fascinující. S mojí pubertální duší to tehdy neuvěřitelně cvičilo a podobně s celou generací. Pravda, zároveň to byla ničivá doba. Ne nadarmo se říká, že kdo tvrdí, že si pamatuje šedesátá léta, nezažil je.“

Šanci na novou hudbu jsme tu v malém měli taky. Nálada roku 1989, svoboda, vize, emoce, jí nahrávala. Nakonec ale z ní moc nevzešlo.

„Protože atmosféra už byla jiná. Jistěže hudba devadesátých let byla dobrá a i dnes vzniká spousta zajímavé muziky. Ale obecně vzato je dnes hudba rozmělněná a vše běží tak rychle, že se člověk nemá šanci na to koncentrovat. A kolikrát ani nechce.“

Není to generační problém?

„To mě taky občas napadá. Když jsem jako kluk poslouchal Beatles, otec se čertil, co je to za hrůzu. Ale to nebude ta hlavní příčina. Dnes panuje totální nadprodukce. Částečně zmizela melodie, částečně harmonie, akcenty stojí na zvucích a efektech. Stále větší procento hudby, která vzniká, se nedá reprodukovat. Je to zapečetěná konzerva, která jako taková má dejme tomu určitou hodnotu, ale je vyloučeno, aby si někdo vzal kytaru a tu hudbu si zahrál.“

Na Platinum Collection Ondřeje Soukupa, dárečku EMI k tvůrcovu kulatému jubileu, ovšem nic takového nenajdeme, protože ten nic takového neskládá. Co tam najdeme?

„To vím přesně, protože jsem to sám dával dohromady, dalo mi to dost zabrat a nacházel jsem, na starých vinylech, na páscích, i věci, na které jsem už téměř zapomněl. Na prvním disku jsou popové písničky, kde drtivě převažuje Lucie Bílá, i když je to jen zlomek z těch sedmdesáti skladeb, které jsem pro ni napsal, druhý je průřez mými muzikály a na třetím CD je moje filmová hudba.“

Našel jsi při probírce archivů i něco, za co ses zastyděl, když jsi to po letech slyšel, a zametl to rychle pod koberec?

„I když si právě nevzpomenu na konkrétní příklad, jistě takový moment nastal. Ale narazil jsem i na kuriozity typu Hledá se Méďa Béďa, kterou v roce 1982 nazpívaly Bezinky a rytmiku hraje celý tehdejší Pražský výběr, od Kocába až po mě. Tak tu jsem nejen nezametl pod koberec, ale dal ji na desku a udělal si z ní i zvonění do svého mobilu.“

Je naopak něco, co bys na desce rád měl, ale schází to tam, a to z toho důvodu, že jsi to prostě ještě nenapsal?Jak by mohla vypadat Platinum Collection k tvým devadesátinám?

„Přichází to zase i s věkem, že i já si víc a víc libuju ve vážné hudbě. Po probuzení, než vstanu, si pravidelně dávám jednu větu z nějaké symfonie. Odráží se to i v tvorbě. Víc tíhnu k velkým formám. Důkazem jsou zajisté moje muzikály. Johanka z Arku má ale i symfonickou podobu. Zorchestroval ji Lukáš Sommer, už se čtyřikrát hrála, a ta věc získala úplně novou tvář. Vzniklo z toho jakési oratorium. Tak něco takového by mohlo naplnit Platinum Collection v roce 2041, kdyby – nedejbože – vznikla.“

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama