Hlavní obsah

Péťa z maringotky aneb Příběh trochu jiné kadeřnice

Foto: Archiv Petry Markové

„To uvidíte z hlavní, je to ten dům, u kterého stojí maringotka,“ nasměrují vás místní z Hlásné Třebaně, když hledáte kadeřnici Petru Markovou. Proč maringotka a proč se zákaznice vracejí léta a čas u kadeřnice berou i jako terapii?

Článek

Proč byste měli chodit ke kadeřnici do maringotky? Třeba pro zvláštní atmosféru nebo velmi osobní přístup… A možná i pro kapku pochopení. „Péťa z maringotky“ se totiž nepostará jen o vaše vlasy, ale tak trochu vám nahlédne do hlavy a duše...

Petra Marková (38 let) stříhá a „stará se o hlavy“ od patnácti let. Je maminkou třináctiletého Tadeáše a žije v Hlásné Třebani, v domě, na jehož zahradě stojí její vysněná maringotka. A ta přímo vybízí k holčičímu povídání, díky kterému vzniká mezi kadeřnicí a jejími klientkami zvláštní pouto. A právě to je sem táhne – dokonce natolik, že nové zájemkyně musí Petra Marková odmítat. Momentálně uvažuje, že se vydá i dalším směrem: jedním z nich je touha předávat své know-how dalším kadeřnicím. Než k tomu dojde, zastavili jsme se za ní a povídali jsme si o účesech, o splněném snu a o profesi, které věnovala přes dvacet let života.

Maringotka a v ní kadeřnictví – kde se ten nápad vůbec vzal?

Napadlo mě to asi půl roku potom, co zemřela moje dcera Ajša. Psal se rok 2013. Narodila se mrtvá a s ní ve mně zemřelo moje staré já. Byl to mezník, vstup do další kapitoly života. Zní to jako klišé, ale věřte, že vás taková chvíle opravdu změní, všechny vaše dosavadní plány se rozplynou a začínáte znovu. Její smrt byla mým restartem a začátkem cesty, kdy jsem v sobě hledala nejen skoro zapomenuté sny, ale hlavně sílu a sebevědomí si je splnit. A maringotka byla jedním z nich.

Foto: Archiv Petry Markové

Maringotka za pár let dokonale srostla se zahradou

Neumím si ani představit, jaké to muselo být. Pomáhala vám zapomenout práce?

Nejdřív ne. To jsem se jen zavírala doma a filozofovala o tom, proč se to stalo. Až po čase jsem dostala chuť pracovat a současně se mi už nechtělo jezdit za prací do Prahy. I z časových důvodů, kvůli synovi, se kterým jsme zůstali sami, protože se od nás jeho táta nečekaně odstěhoval za svou novou rodinou. Nabízelo se udělat si kadeřnictví v garáži, ale to jsem zavrhla – tím spíš, že od chvíle, kdy jsem opravdu začala uvažovat o maringotce a v duchu si ji už namalovala, mi přicházeli do cesty ti správní lidé. Zmínila jsem se o své snové vizi zákaznici a ta měla „náhodou“ švagra, který se rekonstrukcím maringotek věnoval… Prostě osud to tak chtěl a poté, co jsem na maringotkové inzeráty projela skoro celou republiku, koupila jsem svou Mari, tak maringotce říkám, skoro tady v sousedství.

A udělala jste z ní takové tajné přání mnoha holčiček, s terasou plnou kytiček, s výhledem do zahrady...

Udělala jsem ji přesně takovou, jakou jsem ji viděla ve svých snech. Původně se využívala na přespávání pracovníků na stavbách, pak prošla rekonstrukcí. Jak vypadá, stejně jako nátěry nebo vybavení interiéru, to je moje práce. Dotvořila jsem si ji podle svého – gauč je po babičce, čaj pijeme u stolku, který jsem našla u popelnic a zrenovovala jsem ho… I díky útulné atmosféře tu z lidí spadne stres, začnou samovolně mluvit i o věcech, které by si jindy a jinde vůbec nepřiznali.

Foto: Archiv Petry Markové

Petra Marková si maringotku zařídila tak, jak si to vysnila

Na to je ale zapotřebí získat jejich důvěru, a navíc mít schopnost pochopit a třeba i poradit. A to je možná větší dar než umět vytvořit účes, který přesně sedí…

Ono to dost souvisí. Než vůbec začneme, tedy pokud ke mně přijde nová zákaznice, povídáme si klidně i půl hodiny o soukromém životě, o práci, rodině, zálibách. Dozvím se, co chce zákaznice aktuálně v životě změnit, nebo jestli je teď naopak opravdu spokojená. Vyprávíme si o snech a plánech a někdy dojdeme i do velkých intimností. Je to skoro jako vstupní pohovor u celostního lékaře. U zákaznic, které už dobře znám, navážeme před „střižbou“ na to, co jsme řešily minule, v přátelském duchu zjistím, co je u nich nového. Teprve potom tvořím střih – nechávám se vést intuicí a má na to vliv právě i náš pokec. Jen tak může vzniknout střih opravdu na míru.

To mne zajímá: s čím souvisí třeba strach nechat si ostříhat dlouhé vlasy nebo snaha zakrýt za každou stranu šediny? 

No to já dopředu nevím. Na to si musí zákaznice odpovědět sama… Je potřeba říct, že s potřebou zkrácení vlasů za mnou chodí klientky samy, já je do rapidního zkracování nijak neponoukám. A můžeme začít rozklíčovávat, proč má současně potřebu velké změny, ale i strach to udělat. Možností je spousta, ale nejčastěji to je strach vůbec něco v životě změnit. Podobně to je se zakrýváním šedin. Nestává se, že bych to byla já, kdo je doporučí maskovat – ba naopak. Nejsem příznivcem barvení, které odrůstá, vypadá nepřirozeně a vyžaduje, abyste do měsíce spěchaly na dobarvení odrostů. Pokud je barva nutná, tak vymýšlím, jak by se zdůraznila a oživila vaše původní. Když přece jen dojdeme k závěru šediny ještě nepřiznat, tak to dělám citlivě a rafinovaně.

Foto: Archiv Petry Markové

Gauč po babičce, stoleček od popelnic... Spousta drobností, které vytvářejí útulnou atmosféru, ve které se moc dobře povídá

Předpokládám, že se všechno nakonec odrazí v tom, s jakým účesem zákaznice odchází.

Snažím se. Právě tím „šťouráním“ v životě zjišťuju, co by komu opravdu vyhovovalo. Chci vytvořit takový účes, aby se v něm zákaznice cítila dobře, byl bezúdržbový, tvárný i při odrůstání. Dávám totiž, mimo jiné, přednost přírodním přípravkům – hlavu umývám šampukem (šampon v mýdle) z lokální rodinné mýdlárny, někdy ajurvédskými bylinkami nebo žitnou moukou… Aby to nevypadalo moc ezotericky, bráno s nadsázkou, mám i profi tekutý šampon.

Foto: Archiv Petry Markové

Petra Marková byla a je jiná než ostatní kadeřnice. A její zákaznice na ni nedají dopustit

Evidentně se takový přístup zákaznicím líbí, protože objednat se je skoro nemožné…

To je pravda, ale v poslední době je to tím, že jsem si naordinovala i čas pro sebe na odpočinek. Jako samoživitelka jsem musela pár let hodně pracovat, abych nás uživila v těžší životní etapě. Měla jsem strach, že když polevím, tak to neutáhnu. Měla jsem otevřeno od rána do večera a začala jsem cítit, že mi dochází energie. Uvědomila jsem si, že kromě práce nemám čas na soukromý život a co víc – ani na syna. Rozhodla jsem se, že zkrátím pracovní dobu a udělám si volné dny, abych nabrala energii, mohla trávit víc času se synem a zvolna se nadechla a rozhlédla, kolik barev ještě život nabízí. A třeba se do budoucna o maringotku podělila s další kadeřnicí, která má podobný přístup. To se všechno uvidí…

Dodatek: Rozhovor vznikal v době, kdy ještě nebylo omezení volného pohybu. Teď je i v maringotce zavřeno, ale Petra Marková nucené volno vzala jako čas pro sebe a věří, že jí třeba přinese i něco nového, čím naplní svůj život i maringotku. Držíme jí palce!

Kadeřnice Petra Marková není pro násilné překrývání šedin. Šedivé vlasy jsou in: Jak se o ně správně starat?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.