Hlavní obsah

Petra Janů: O zesnulém manželovi, kariéře i penězích

Foto: Isifa

Petra Janů i v nelehké situaci dokáže rozdávat úsměvy

Neměl jsem z toho dobrý pocit. Ozvat se čerstvě ovdovělé Petře Janů po dobrých deseti letech mi připadalo jako hyenismus. Ukázalo se ale, že s tím mám větší problém než ona. I když se mi snažila vysvětlit, že zdání klame, což by prý pochopil každý, kdo by s ní v těchto dnech byl doma, při našem povídání zněl její pověstný nakažlivý smích jako dříve. Mé povzbuzující „drž se!“ na rozloučenou bylo vlastně zbytečné, protože se drží.

Článek

Aktuality na tvých webových stránkách končí – s výjimkou výčtu chystaných koncertů – rokem 2009. Jistě jsi od té doby nespala na vavřínech, ale působí to tak. Není to škoda?

„Nemělo by to tak být. Jsem si toho vědoma. A slibuju, že jen co se uklidní zmatky, které se mi teď vetřely do života, dám to do pořádku.“

Něco se ale z nich dá i tak vyčíst. Například tvoje muzikálová historie. Od 90. let je bohatá, ale pak někdy kolem roku 2007 jako když utne, ani jeden nový. Zanevřela jsi na ně?

„Nejsem v muzikálech od loňska, přičemž ten poslední, Ať žije rokenrol, se ani nedá moc počítat, protože měl třicet repríz a tiše usnul. A já ho dělala jen proto, že mám ráda Petra Jandu a Karla Šípa, kteří ho napsali. Od roku 1992 jsem účinkovala ve třinácti muzikálech. Bývaly doby, kdy jsem hrála i ve třech najednou. Řekla jsem si tedy, že je čas dát si pauzu a začít pracovat zase na sobě, na svých koncertech a vystoupeních. A musím říct, aniž bych se chtěla rouhat, že zatím mi nescházejí."

Nepřispělo k tvému rozhodnutí i to, že tvá muzikálová křivka se táhne od Bídníků k Angelice, tedy spíše beznadějným směrem?

„V nové inscenaci Bídníků, která se chystá, mi zase nabízeli Thénardierku, což byla před dvaceti lety moje srdeční role, ale já do toho nešla. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Ne, tím to není. Ne každý z těch muzikálů se podařil, ale každý mi něco dal, každý byl něčím jiný a zajímavý. Takže třeba Angeliku nebo Tři mušketýry jsem měla ráda, protože tam byly krásné kostýmy. A to my holčičky máme přece rády, strojit se do hezkých šatů."

Foto: Isifa

Petra Janů se věnovala muzikálům, teď jí však nescházejí

Ani finančně ti muzikály nescházejí?

„Právě že ani finančně ne. Bohudíky mám práce dost.“

To je z webovek dost jasné.

„Ale už z nich možná není tak jasné, že jezdím jak s Golemem, tak se Septetem Dalibora Kaprase, pak ale vystupuju i s klavírem a polovičním playbackem anebo jenom s polovičním playbackem. Takže nabídka je pestrá, a to i v cenové škále, když jsi narazil na ty peníze.“

Ještě se k nim vrátím. Ve tvé diskografii moc novinek není. Poslední původní album v roce 2009, před ním dlouho nic, po něm nic. Co na svých vystoupeních zpíváš?

„Rozhlédni se kolem a pochopíš, že to je obecný jev. Nových původních věcí je v rádiích hrozně málo – nepočítám-li různé takzvané talenty a módní jevy, za nimiž stojí silné vydavatelské firmy, které je finančně tlačí. Navíc lidi, kteří chodí na moje koncerty, po novinkách nijak zvlášť netouží. Mohu si dovolit zařadit do programu dvě tři nové skladby, a to s odřenýma ušima, protože vidím, jak se už při druhé vrtí a čekají na Říkej mi a Už nejsem volná a po Jedeme dál a Není nám už sedmnáct, prostě na osvědčené pecky.“

Jinými slovy – není ani proč točit nové věci?

„Až tak kategoricky bych to neřekla už třeba proto, že by mě to bavilo. Ale: je zoufalý nedostatek autorů. Kdo dnes umí složit písničku, zpívá si ji sám. Další problém: stojí to hodně peněz. A když už i seženeš nějakého bohatého mecenáše, který na to přispěje, nedonutíš rádia, aby to hrála. Nemluvě televizi, kde dnes není pořad, kde by se původní tvorba systematicky prezentovala.“

Foto: Isifa

Účinkovala i v muzikálu Ať žije rokenrol Karla Šípa a Petra Jandy

Zrovna o tobě se říká, že máš dost vystoupení i proto, že v éře až přemrštěných nároků celebrit jsi ve svých finančních požadavcích umírněná. Je to pravda?

„Je to pravda. Vím, jaká je doba, vím, co si města nebo jednotlivé kulturní domy mohou dovolit, i na vzdálenosti dotyčného místa je při stanovování ceny nutno brát zřetel. Myslím si, že nejsem levná, ale předražená taky ne.“

Něco mezi slušností a chytrou obchodní strategií?

„Možná nějak tak. Pro mě by nebyl problém říct si o sto tisíc, ale proč? A taky kdo mi to dá? Bude z toho zajímavý titulek v bulváru– ,Moje cena je sto tisíc!' – a já budu ležet doma na kanapi a kopat se do zadku. Tak to radši stojím na zemi.“

To je jedna z věcí, které tě naučil tvůj „manažel“ Michal Zelenka, dej mu pánbůh lehké spočinutí?

„Ano, mimo spousty jiných.“

Petr Dvořák prohlásil na jeho pohřbu, že nebýt jeho, nebylo by Petry Janů. Je v tom nadsázka, nebo je to skutečně až tak?

„V tom výroku je málo nadsázky. Já nastoupila do Semaforu jako naprosté tele, přesvědčené o tom, že Hollywood zavolá do dvou měsíců. Karel Černoch, o kterého se Michal tehdy staral, hledal pro svá vystoupení zpěvačku, aby měl čas se převléct a trochu si odpočinout, která ale nesměla být moc známá, aby neměla větší úspěch než on. Zelenka za mnou přišel po představení, jestli bych nechtěla zpívat s Karlem. Že prý to bylo v pořádku, ale musel u toho zavřít oči. Prý vypadám hrozně, jsem tlustá a musím s tím něco udělat. A že jestli budu chtít poradit, můžu k němu chodit. A já pak k němu chodila každou středu a on mi dával lekce. My Fair Lady jako vyšitá. Zároveň ale i dar z nebes.“

Foto: Isifa

V pořadu České televize Duety zvítězila společně s Vojtěchem Bernadským

Ani se tedy neptám, kdo nám v 70. letech dal tu zajímavou rockerku, byť v povolených mezích, a pak nám ji zase vzal, proměniv ji v krasohlasou Zlatou slavici. To nebyla její vina, ani zásluha, nýbrž Zelenkova?

„Já ti to doložím příkladem z počátků. Netrvalo dlouho, a já začala otravovat, že chci natočit singl. Měla jsem to vymyšlené: měl tam hrát Taneční orchestr Československého orchestru, který měl řídit Josef Vobruba, neměl chybět sbor Lubomíra Pánka… všechno jsem věděla, jenom ne to, co budu zpívat. A on mi začal trpělivě vysvětlovat, že zařídit, aby vyšla deska, není zase tak velký problém, ale že bych měla vědět i to, jak bude vypadat další deska a taky ta po ní, jak bude vypadat první album, kudy se chci dát, pro koho chci zpívat. Trdlo ze Sekerkových Louček, které mělo dojem, že se z něj všichni musí pominout, narazilo zkrátka na pana manažera!“

Vzpomněla by sis na nějakou poučku, kterou ti vštípil a ty se jí dodnes s úspěchem řídíš?

„Těch by bylo! Zároveň ale nejdou jmenovat. Za těch třiatřicet let, jak jsem s ním šla životem, se mi dostaly pod kůži jistě desítky zásad, které už ale jsou pro mě tak samozřejmé, že ani nevím, že mi je dal on.“

Byl to jen jednosměrný vliv?

„Víš, jak to chodí… Většina ženských v obluzení láskou zatouží předělat si chlapa k obrazu svému. A vy umíte dobře předstírat ochotu se měnit, jenže s průběhem času se nenápadně, aniž by si toho ženská vlastně všimla, vrátíte zase zpátky do svých kolejí. To byl i náš případ. Díky Zelenkovi jsem ale pochopila, že ženská si nesmí myslet, že chlapa předělá, a k tomu si také musí uvědomit, že chlapi mají úplně jiný způsob uvažování než my. Když něco řeknou, ženské v tom hledají skryté významy a vatu, ale tam žádné nejsou. Ono je to – muzikantsky řečeno – na první dobrou. Nemyslí tím vůbec nic jiného, než jen to, co řekli. Je dobré se s tím naučit žít.“

Foto: Isifa

S Michalem Zelenkou žila třiatřicet let

Byly i některé poučky, kroky, zásady, které manžel na tvou kariéru aplikoval a které ti nepřišly úplně správné? Mě napadá třeba titul zasloužilé umělkyně, který ti vylobboval, řeklo by se dnešní terminologií…

„S tím zásadní problém nemám. Jakou odměnu mohl v minulém režimu, kde všichni měli stejně, dostat umělec? Tyhle tituly znamenaly takové poplácání po zádech. Mám ten diplom doma na stěně, v takovém koutku totality, vedle ceny ÚV SSM. Mě spíš nebavilo, když mě těsně po revoluci nutil dělat cvičeného medvěda na večírcích s tím, že se tam něco dozvíme, že tam potkáme důležité lidi, že tam něco ujednáme. Poznala jsem tak desítky nabubřelých zbohatlíků, kteří se snažili ohromovat, ale nikdy se nic nedohodlo. Já na tohle nikdy nebyla a on mi vyčítal, že se neumím chovat jako ,produkt'. Pořád mu to nešlo do hlavy: na jevišti óká, velká síla, umím dostat lidi, ale pak přijdu domů a vařím guláš a úplně vypadnu z role. V tom jsem mu docela úspěšně vzdorovala.“

Třiatřicet let spolu… Na poměry showbyznysu unikát. Jak se vám to povedlo?

„Například tím, o čem jsem mluvila před chvílí. Ale hodně to tkví i v tom, že jsme neměli jednotvárný život. Kdyby chodil ve čtyři domů z háku a já vařila denně teplou večeři, byli bychom se nejspíš umlátili žehlicím prknem. A i když profesně blízko sebe, měli jsme každý jinou práci. Já pro něj byla vlastně vedlejší produkt, protože on se věnoval hlavně problematice rádií.“

Foto: Isifa

Petra Janů je věčná optimistka

Měli jste někdy za tu dobu namále?

„Nijak zásadně. Já jako Štír jsem introvert a všechno nosím v sobě, bolístky a křivdičky si hýčkám. V podstatě k ničemu. Zelenka byl naopak zápalka. Nesnášel nevyřešené věci. Uměl se naštvat, mlátil do stolu, i předměty po mně házel. A to je další jeho přínos, když ses na to ptal: on mě to naučil po svém. Taky to vykřičet. Taky dát ruce v bok a bouchnout do stolu. Doporučuju. Ve vzduchu zbude trochu ozónu jako po bouřce – ale je po všem.“

Třiatřicet let v manželství bez dětí… Záměr? Vyšší moc?

„To jsme neřešili. Řekli jsme si, když se to povede, budiž, ale nijak extrémně jsme se nesnažili. Hodně za to může i fakt, že oba jsme byli citoví pohrobci. Michalovi i moji rodiče se rozvedli, když jsme byli děti, já sice ještě úplně maličká, takže mně to bylo jedno, ale on zrovna přicházel do puberty. A jeho maminka jaderná fyzička a tatínek doktor práv řešili před očima dětí rozvod tím, že řezali rádio napůl. Takže vazba na velkou, soudržnou rodinu nám oběma scházela.“

Nelituješ toho zrovna v těchto týdnech?

„Víš, že ani ne? Já jsem vždycky uměla být sama, a docela mě to i bavilo. Tahle samota je sice nová a musím se s ní vyrovnat, ale vzhledem k tomu, že díky svému povolání jsem denně mezi lidmi, nevadí mi být sama. A nesmím zapomínat ani na přátele, mezi nimiž převážila kvalita nad kvantitou a já se na ně můžu opravdu spolehnout.“

Začneš od letoška zpívat Už jsem zas volná?

„Jednak by to kulhalo rytmicky, ale hlavně to tak není. Vždyť já budu mít Zelenku v srdíčku pořád.“

ynezorPumanzeSaNyknalC