Článek
V úvodu chci říct jedno. Žádnou plastiku nemám, o žádné neuvažuji, ale zároveň nikdy neříkám nikdy. Už jsem totiž velká holka a pochopila jsem, že radikalismus se nevyplácí.
Koneckonců ve dvaceti jsem také rozhlašovala, že jsem moderní žena a rozhodně nestrávím život u plotny (nebudu vyvářet manžílkovi a dětem), protože žijeme v jednadvacátém století, existují restaurace, donáška do domu a podobně. No a dneska vyvářím jak zběsilá a tetelím se blahem, když se doma olizují až za ušima. Takže ani k plastickým operacím nezaujímám žádné radikální stanovisko.
Pár tezí na začátek
Jasno mám v podstatě jen v následujících věcech.
- Plastičtí chirurgové jsou machři (koneckonců jako všichni doktoři).
- Je každého věc, za co své (manželovy nebo milencovy) peníze utratí.
- Je lehké soudit, když sami žádný problém nemáte (je vám dvacet nebo nepřiberete, ani když sežerete kamion čokolády, příroda vám nadělila plný dekolt, který se nehne, i když si zapomenete podprsenku, a podobně).
- Plastická operace vám může změnit život (v dobrém, ale bohužel i ve špatném smyslu).
Těžko soudit někoho, když sami žádný mindrák nemáteFoto: Thinkstock
Všeho s mírou
Obecně mám teorii, že s plastickými operacemi je to tak trochu jako s alkoholem. Někdo pít prostě umí, jiný ne. Někdo svou míru zná, jiný si čichne ke skleničce, a průšvih je na světě.
Jediný rozdíl je v tom, že když to přeženete s alkoholem, druhý den se z toho vyspíte. Pokud to přeženete s plastickými operacemi, jste v čoudu. Vlastně v totálně začarovaném kruhu, protože pořád vymýšlíte, čím by se dal ten předešlý (nepovedený, nevhodný, neuvážený) zákrok napravit, a dojdete k závěru (úplně debilnímu, ale to vám ve vašem zoufalství nedochází), že pomoci vám může jen jiný zásah skalpelem.
No, třeba Michael Jackson, Donatella Versace, Mickey Rourke, Jocelyn Wildenstein (kočičí žena) by vám o tom mohli vyprávět (teda Michael už ne, ale to je jedno).
A je tu ještě jedna paralela. Tak jako si někdo pár skleničkami dodává odvahu, zvyšuje si sebevědomí, někdo k tomuto účelu využívá plastické operace. Účinek to má bohužel opět jen dočasný (stejně jako u toho alkoholu), ovšem následky trvalé. V obou případech by přitom pomohla spíš návštěva psychologa.
To je ta smutnější stránka plastických operací, ale podle pár extrémů nelze soudit celek. Kvůli notorickým alkoholikům přece také nezanevřete na veškerý alkohol…
Svým způsobem je to i odvaha a plnění si svých snůFoto: Thinkstock
Jsem srab
Ne že bych neměla pocit, že by moje tělo či obličej potřebovaly tak trochu zrenovovat. Jenže jsem srab, bojím se doktorů, a hlavně bolesti. Kvůli tomu se neuskutečnil ani jeden z mých bláznivých pubertálních nápadů (piercing v nose a v obočí a „sexy“ tetování nad zadkem), za což jsem upřímně ráda (na piercing už jsem stará a můj zadek si žádné tetování fakt nezaslouží).
Ale přemýšlím, jestli mi v případě plastické operace tenhle strach nebude spíš na obtíž. Až třeba přes horní víčka neuvidím na cestu, až budu zakopávat o vlastní prsa nebo až definitivně pochopím, že mě krémy proti vráskám nespasí. Jestli by si všechny ty ženy, které se nějakému zákroku podrobí, nezasloužily místo časté kritiky spíš obdiv. Za to, že měly odvahu jít si splnit svůj sen (ať už si o něm myslíte cokoli).
Třeba moje máma šla. V sedmdesáti si lehla a nechala si operovat horní víčka (a ještě u toho s doktorem vtipkovala, že by jí z té zbylé kůže mohl nechat ušít kabelku). Víc jí to sluší, a hlavně líp vidí. Na sebe, na svoje vnoučata, na svět, který ještě neodepsala. Pro mě je to frajerka a chtěla bych taky jednou taková být!
A jaký je váš názor na plastické operace?
