Hlavní obsah

Po porodu jsem si prošla peklem

Foto: archiv P. Drlíkové

Úleva a radost netrvaly dlouho

Je mi skoro třicet a v prosinci jsem přivedla na svět svou první dceru Nelu. A protože jsem měla odjakživa z porodu panickou hrůzu, od kamarádek a z předporodního kurzu jsem teoreticky nastudovala každý detail. Ovšem co mě čekalo po porodu, jsem si nepředstavovala ani v těch nejčernějších snech.

Článek

Už týden jsem přenášela a stále jsem čekala na onen okamžik, kdy to přijde. A samozřejmě přišel ve chvíli, kdy jsem to nečekala – v bistru, kde jsem se stavila s kamarádkou na čaj. Když jsem z něj vycházela ven, zaškobrtla jsem o schod. Zavrávorání jsem ustála, ale pod šaty ucítila podezřelé mokro. Stála jsem na ulici a valily se ze mě hektolitry vody. Doktorka mě sice upozornila, že jí mám v břiše víc, ale tohle? Bylo přesně poledne, když jsem zavolala manželovi, že máme odteď jen hodinu a že jedu domů. Tam jsem se ještě osprchovala a za půl hodinky už jsme dorazili do porodnice.

Rodila jsem s epiduralem, který jsem nadšeně přijala, když mi ho sestřičky nabídly. Bolesti už byly nesnesitelné! Na porodním sále jsem strávila několik hodin, když k večeru najednou sestra zavelela, že je čas pořádně tlačit. Bylo to tady! Chvíle, které jsem se tak obávala, se mi už dnes v mé paměti smrskla na pouhý mžik. Ale pamatuji si, jak se přede mnou objevilo několik doktorů, řekli, že už vidí hlavičku, manžel mi přidržel hlavu na prsou, sestra mi skočila na břicho a Nela byla venku. Čtyři kila a padesát dva centimetrů! Bylo čtvrt na dvanáct večer, když mi Nelinku přiložili na hruď a já na všechnu bolest rázem zapomněla a pocítila nával štěstí a radosti.

Porodem to zdaleka neskončilo!

Nelu museli po chvíli odnést a já si najednou všimla, že doktoři se na mě dívají a kroutí nade mnou hlavou. V tu chvíli jsem ztuhla a vycítila, že se něco děje, a že to porodem neskončilo. Pak mi jeden z doktorů oznámil, že dcera měla při porodu salutující ručičku, tedy připláclou ručku na hlavičce, a že mě hodně potrhala včetně svěrače a konečníku. Bohužel prý bude ještě velké šití, a tedy celková narkóza. Vzpomínám si, že jsem hodila smutný pohled po manželovi, a pak už jsem se probrala, když bylo po všem. Kolem druhé hodiny v noci mě odvezli zbědovanou a omámenou přímo do pokoje, kde spaly další dvě maminky. Sestra mi řekla, že Nelinka bude spát u sestřiček a dala mi antibiotika. Tu noc jsem usnula vyčerpáním.

Co následovalo další dva dny, bylo peklo. Vzpomínám si dnes už jen na šílené bolesti celého spodku, křeče v nohou a probrečené telefonáty s maminkou a manželem. S nikým jiným jsem ani nechtěla mluvit. Bohužel jsem byla v porodnici v období epidemie chřipky a návštěvy byly zakázané. O to bylo vše horší. Na všechno jsem byla sama, nikdo mě nemohl přijít utišit nebo alespoň pohladit. Sotva jsem si došla do sprchy, sotva na záchod, špatně se mi leželo. Nemohla jsem jíst, ani spát. A nejhorší zjištění pro mě byl fakt, že jsem bohužel ani neudržela stolici. Takhle poníženě jsem si v životě nepřipadala. Styděla jsem se a chtělo se mi pořád brečet. Navíc mi bylo smutno bez Nelinky, kterou mi přišly sestřičky ukázat tak dvakrát za den. Její drobounká a překrásná tvářička mě držela při životě. Byla tak sladká a vždycky, když jsem se na ni podívala, mě nabila další energií.

Foto: archiv P. Drlíkové

Konečně doma

Nelinka mě držela nad vodou

Třetí den už mi Nelu nechali na pokoji po celou dobu a já se musela sebrat, abych se mohla o ni začít starat. Vzhledem k tomu, že jsem měla antibiotika, jsem nemohla ani začít kojit, a tak jsem lítala mezi sesternou, kam jsem se musela belhat pro lahvičku s mlékem, sprchou a záchodem, kam jsem někdy nestihla doběhnout. Normálně pouští maminky domů po čtyřech dnech, ale já už tam byla pátý den a stále jsem se ploužila po chodbě jak spráskaný pes.

U mě na pokoji se stihly vystřídat už tři maminky a mě si tam museli nechat i do dalšího dne. Nelinka byla naštěstí zdravá a dětská sestřička prohlásila, že jakmile budu já v pořádku, nemá problém Nelu z porodnice propustit. Teď už to záleželo jen na mém ošetřujícím lékaři. Já se v duchu modlila, ať mě pustí domů, protože se mi stýskalo po rodině a hlavně po manželovi. Bylo to deprimující. Přišla jsem si jak ve vězení a navíc jsem měla nařízenou přísnou dietu. Není divu, že jsem z nabraných třiadvaceti kil v těhotenství nechala v porodnici sedmnáct.

Šestý den ráno jsem čekala na verdikt mého doktora. Prohlásil, že mohu jít domů. Já v duchu zaplesala a hned volala manželovi celá bez sebe, že si nás může po obědě vyzvednout. Jaké bylo mé překvapení, když po deseti minutách přišel do pokoje další doktor, prohlédl mě a prohlásil, že se mu zranění ještě nezdá. Rázem se mě zmocnila panika a bylo mi jasné, že domů se rozhodně ještě nepůjde. Doktor mi vysvětlil, že by nerad uspěchal hojení, a protože byl pátek, že se na mě přijde podívat po víkendu. V tu chvíli už jsem to nevydržela a rozbrečela se. Naštěstí jsem na pokoji měla fajn spolubydlící maminku, která mě uklidnila, a tak jsme tam spolu ten víkend přečkaly.S Nelinkou jsme zatím trénovaly kojení vleže, protože jsem si nemohla sednout ještě celý měsíc po porodu, a já se s ní stále více sžívala.

Konečně domů!

Devátý den mě konečně pustili domů! Byl to krásný pocit. Manželovi jsem padla kolem krku a celé odpoledne jsme se nad tím naším malým uzlíčkem rozplývali a stále se ujišťovali, že je to zázrak, a že máme krásné miminko. Všechno trápení bylo rázem pryč.

Dnes je Nele sedm měsíců a je pro mě od narození tou nejhodnější a nejkrásnější holčičkou. Stále si říkám, že je to odměna za ten hrozný porod. Nela se totiž přes den pořád jen usmívá a v noci spí devět až deset hodin vkuse. Právě jsme se vrátili z naší první společné dovolené a já si říkám, jak ten čas letí. A přestože druhé dítě musím podle doktorů rodit plánovaným císařem, těším se, až pořídíme Nelince sourozence.

A jak jsem na tom dnes já? Rány jsou dávno zahojené, cítím se skvěle a mohu jen potvrdit starou známou pravdu, že ženy vydrží opravdu hodně.

ynezorPumanzeSaNyknalC