Po šesti letech přišel šok!

Jsem teď na mateřské. Dva měsíce před porodem jsem si začala všímat, že se něco s manželem děje. Pořád jsem se ho ptala, co mu je a proč se mnou už nemluví jako dřív. Prý je hrozně unavený a že ho bolí dost často hlava.

Dávala jsem to do souvislosti s tím, že před pár lety lety omdlel, uhodil se do hlavy a byl dva měsíce v bezvědomí. Když se nám narodila v lednu dcerka, tak se to stupňovalo, zůstával dlouho v práci, ale vždy přišel domů. Po čase jsem to už nemohla snášet a naléhala jsem na něj, ať mi řekne pravdu, co s ním je.

Po dlouhém naléhání mi pak řekl, že si zajde občas na kafe s jednou známou. Na tom by nebylo nic špatného, jenže pak mi řekl, že se diví, že mi to ještě moje kamarádky neřekly, že už ho několikrát viděly. A prozradil i její jméno .Prý byli v cukrárně, objímali se a pusinkovali a pak šli ruku v ruce pryč.

Já si celou tu dlouhou dobu pořád myslela, že miluje jen mě, a on si chodí s mladou holkou, bezdětnou, je zaláskovaný, zatímco já se starám o naše miminko. Hrůza pomyšlení. Hádky se stupňovaly, chtěla jsem odejít, ale prosil mě, ať neblbnu. Prý jsem v prvním těhotenství byla nesnesitelná, a když nastalo druhé, tak si řekl dost. Nic se mnou neřešil, o ničem se mnou nemluvil. Prý hledal lásku a porozumění, a to u mě nikdy nenalezl.

Jsem ženská, která se nebojí vzít do ruky ani vařečku, ani vrtačku. A ona slečna z něj jen tahá peníze. Nakonec to otočil a začal obviňovat mě, že na účtu moc ubývají peníze. Mě, která chodí na nákupy pro rodinu a na sebe jsem si nekoupila tričko, ani nepamatuji. Zatímco on se v poslední době honil za parádou.

Po jedné takové hádce si sbalil věci a odešel k mamince. A mně zrušil přístup na účet. Že to prý musím zvládnout. Se třemi dětmi, psem a výdaji na dům. Já ho ale přesto pořád miluji a nechci se o něj dělit s nějakou mladou courou, která ho jen obalamutila.

Když od nás odcházel, jak jsem byla rozrušená, dala jsem mu facku, a on mi to  teď předhazuje, že vše by ode mě čekal, ale tohle ne. A teď jsem já ta špatná.

Nemůžu se s tím vypořádat, pořád mě to trápí. Nakonec se od maminky vrátil domů, ale omluvu od něj asi čekat nemůžu. Ponižovala jsem se dost. A tak jsem se rozhodla začít úplně z jiného konce. Předtím jsem vše dělala sama, dokonce i věci za něj. Teď už je to jinak. Když má syn trénink, on ho musí dovézt domů. Když mám jít s dětmi k lékaři, on nás tam musí dovézt. Začala jsem se také o sebe více starat, kosmetika, manikúra, kadeřník.

V červenci máme dovolenou, ale stále jsem na vážkách, zda pojedeme, nebo ne. V srpnu jedu s dětmi a s maminkami  jako doprovod na týdenní tábor, kam tatínci nejezdí. A už mám zase tu nedůvěru, co se asi tady bude dít, když budu pryč. Bude mít volnost, dotáhne si slečnu až do naší postele? A nebo to teď všechno vidím moc černě? Co mám vlastně dělat? Budu mu moci ještě někdy věřit? Pořád se ptám, proč se to stalo? Chtěl děti a já mu je dala. A jak to bude vypadat s námi dál? Takhle jsem si manželství nepředstavovala.