Hlavní obsah

Příběh Dany (42): Jeden kotrmelec ji dostal na vozík. Neuvěříte, co všechno zvládá

Foto: archiv Dany Selnekovičové

Ustát kotrmelce v životě nemusí být vždycky úplně jednoduché. Dana Selnekovičová je téměř učebnicový příklad, protože právě při dělání kotrmelce na trampolíně se svými dětmi špatně dopadla na záda a porušila si míchu. To ji ale nezastavilo. Dál pokračuje ve svých koníčcích.

Článek

Jízda na koni, lyžování, curling, plavání, výcvik psů, rodina, domácnost, práce. Máte pocit, že je toho na jednoho člověka až až? Pak ještě neznáte Danu Selnekovičovou (42), která všechno tohle, a mnohem více, zvládá. Jenže má to ještě trochu zkomplikované, protože je na vozíčku. V roce 2009 měla úraz, při kterém si porušila míchu.

V té době její dcery chodily ještě do školky, což pro ni byl velký hnací motor. „Celou dobu jsem myslela na to, že jim musím zabezpečit péči a nepřemýšlela jsem nad tím, jestli to půjde nebo nepůjde. Prostě jsem máma a ony mě potřebují, musím to dát,“ říkala si tehdy. To ji donutilo se některé nové věci na vozíčku naučit rychleji. Nemohla si ani na chvíli připustit, že by něco nešlo.

Chabé naděje

Nová situace nebyla jednoduchá ani pro jejího manžela. Najednou se totiž museli vzdát některých společných aktivit, které byli zvyklí dohromady dělat, jako třeba jít na procházku za ruce. „Přece jenom – on nade mnou stojí, takže ta pozice je trochu jiná. Ale nakonec jsme to všechno zvládli a jsem za to ráda,“ shrnuje začátky nového života po úrazu.

Ještě než udělala svůj osudný kotoul, byla Dana Selnekovičová velmi akční a jednou z jejích největších vášní byla jízda na koni a práce s nimi. Po zranění nejdřív ani nečekala, že se k tomu bude moci vrátit. Jenže dva měsíce poté už na koňském hřbetě opět seděla.

Foto: archiv Dany Selnekovičové

Dana Selnekovičová se naučila jezdit i na mono ski, aby mohla dál vyrážet se svými dětmi na hory

„Byl to pro mě velký šok. Dříve jsem měla na koni pocit jistoty, nikdy mě nenapadlo, že bych mohla spadnout, nebo tak něco. A najednou, jak jsem se nemohla hýbat a koně ovládat, jsem zjistila, že je hrozně vratký,“ vzpomíná na své první zkušenosti.

Jezdec se koně totiž nedrží jen rukama, jak by se mohlo zdát, ale hlavně nohama, jimiž zároveň dává povely. Což bylo pro Danu Selnekovičovou najednou nemožné. Po této zkušenosti jí hlavou opět běžely myšlenky, že s jezdectvím je konec. Jenže opět zafungovaly spřízněné duše a kamarádky kolem, které ji braly na závody a ke koním a pomalu ji přemlouvaly, ať to zkouší dál.

Zpátky v sedle

Protože Dana Selnekovičová má povahu bojovnice, nakonec si k jezdění opět našla cestu, ačkoliv byla ze začátku trochu trnitá. Na to, aby se ke koni dostala a mohla s ním spolupracovat, potřebovala speciální vozík, který jí umožní snadný pohyb v písku a také který nebude muset ovládat ručně. Musela si také pořídit vlastního koně, který bude zvyklý jen na ni a její trochu netradiční ovládání. To ale nebyl samozřejmě ten první, na kterého sedla.

Ve svém pohledu na jezdění na koni je ale tak trochu osamocena. Handicapovaní sice jezdí drezúrní závody, ale je to na koních, které jim „předjezdí“ někdo jiný. Což není cesta, která by Daně vyhovovala. Raději, než aby ukazovala něco, co toho koně naučil někdo jiný, dává přednost vzájemné souhře. „U nás nevím o žádném dalším handicapovaném člověku, který by se tímto způsobem věnoval koním. Takže jestli to teď čte, ať se ozve, ráda si s ním budu vyměňovat zkušenosti,“ směje se Dana Selnekovičová.

Foto: archiv Dany Selnekovičové

Dana Selnekovičová se svými kolegy ze společnosti Cesta za snem

Právě zkušenosti druhých jsou k nezaplacení – díky nim se dá vyhnout zdlouhavé metodě pokusu a omylu. A ačkoliv sobě podobnou jezdkyni nezná, má kolem sebe dost dalších akčních handicapovaných lidí. Pracuje totiž v organizaci „Cesta za snem“. Ta, mimo jiné, organizuje sportovní akce pro handicapované lidi. A snaží se jim pomáhat v mnoha směrech.

„Třeba vloni jsme měli premiérově den sportovní střelby a vybrali jsme přitom jednoho zájemce, kterého si vzala pod patronát Česká zbrojovka. Ta ho teď bude podporovat a pokusí se, aby měl výsledky a dostal se na paraolympiádu,“ vypráví jeden z příběhů, které nejsou v „Cestě za snem“ výjimečné.

Kde se bere vnitřní síla?

Na akci ale může přijít i člověk, který žádný handicap nemá. Stačí se podívat na stránky „Cesty za snem“  a vybrat si projekt dle svého gusta. Atmosféra, která tam panuje, je tak silná, že pohltí každého člověka. Někomu to navíc může pomoci uvědomit si hodnoty života. Dana Selnekovičová je po úrazu musela také trochu překopat. „Vždycky jsem byla nakloněná tomu, že něco mezi nebem a zemí je. Byla jsem dost materialistická, ale po úrazu jsem najednou zjistila, že to tak není. Člověk v sobě musí najít sílu, aby poté mohl získat vnitřní klid,“ říká Dana Selnekovičová. Ta svoji sílu našla i díky meditacím.

Foto: archiv Dany Selnekovičové

Dana Selnekovičová je jedinou ženou v curlingovém týmu handicapovaných. Bez ní by nemohli hrát, protože alespoň jeden člen křehkého pohlaví v týmu je povinnost

„Pocit vnitřního sebevědomí a štěstí se dá naučit. A to mnohem dříve, než se člověku něco stane a začne se mu hroutit svět,“ radí dnes ostatním. Naučila se být šťastná za to, že může dělat, co ji baví. „Venku je třeba ošklivo a já mám jet na curling. A říkám si, jestli mi to za to stojí, jestli by nebylo lepší, kdybych zůstala doma v teple. Jenže pak si uvědomím, proč tam jedu. Protože mě to baví, a protože to chci dělat. A v tu chvíli si uvědomím, že jsem šťastná. Protože můžu,“ uvádí příklad.

Právě ono „protože můžu“ je nejen pro Danu Selnekovičovou velmi důležité. Ačkoliv si připouští, že existují věci, které kvůli svému handicapu dělat nemůže, nebere to jako to nejhorší na tom všem. „Asi nejhorší pocit, se kterým se musím smířit, je to, že potřebuji pomoc. Ale na druhou stranu nežiju na poušti, ale mezi lidmi. A od té doby, co jsem na vozíku, setkávám se s takovými, kteří jsou mnohem otevřenější a přátelštější. Toho si vážím a uvědomuji si, že jsem dostala do života mnohem více dobrých lidí, než jsem měla před úrazem,“ ukazuje světlou stránku svého handicapu.

Někoho možná napadne, jak to všechno může žena, notabene máma od rodiny, zvládat. „Dříve jsem jí dávala přednost, byla pro mě na prvním místě. I dneska je, ale mám těch aktivit tolik, že se mojí rodině už tolik věnovat nemůžu. Ale děti jsou už dost velké a tolik času s maminkou stejně trávit nechtějí,“ směje se.

Znáte někoho, kdo se obdobně musel vyrovnat se svým osudem?

ynezorPumanzeSaNyknalC