Hlavní obsah

Podplukovnice Zuzana Nemčíková: Chemoterapie pro mne byla těžkou misí

Foto: archiv Zuzany Nemčíkové
25. 9. 2017

Optimismus a záviděníhodná osobní síla. To jediné mne napadá, když mluvím s podplukovnicí v záloze Zuzanou Nemčíkovou (55), která se od roku 2005 rve s rakovinou prsu. Letos se stala jednou z tváří Srdcerváčů.

Článek

Zuzana Nemčíková (55) je armádní psycholožka a podplukovnice v záloze. Připravovala vojáky na zahraniční mise, poskytovala jim poradenství a přednášela. Rakovina prsu byla v jejich rodině dědičná, ona si ale nikdy nepřipouštěla, že to musí nutně potkat i ji. V roce 2005 si však sama našla v prsu bulku. Podstoupila operaci prsu, o které přišla, a kolo chemoterapií. Tím ale příběh nekončí, rakovina se jí od té doby ještě několikrát vrátila.

Ani tak se ale nevzdává, naopak. Dělá vše pro to, aby si na ni nemoc nepřišla. Třeba v roce 2012 začala s rodinou běhat a nyní se může pyšnit třemi tituly Zlatý RunTour Master. To znamená, že se v rámci běžeckého seriálu RunTour zúčastnila závodů alespoň v sedmi městech České republiky. Rakovina ji tak i něčím obohatila. Kromě toho přednáší v pacientských organizacích, setkává se s novými lidmi a stala se jednou ze sedmi tváří letošních Srdcerváčů.

Tito Srdcerváči, všichni s nějakým zdravotním postižením, mají inspirovat a otevírat diskuse o předsudcích a zbytečných překážkách v oblasti práce a podnikání – projekt spadá pod Nadační fond na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Podle slov Zuzany Nemčíkové je ale největším srdcerváčem její manžel, který jí celou dobu stojí po boku jako ta největší opora.

Foto: archiv Zuzany Nemčíkové

Zuzana Nemčíková s manželem Milošem na závodu RunTour v Českých Budějovicích letos v dubnu

Rakovina prsu je u vás v rodině dědičná, tedy i vy jste byla více hlídaná. Kdy vás nemoc zasáhla?

Bylo to v roce 2005, v období, kdy jsem byla nesmírně šťastná. Od devatenácti let jsem byla kvůli babičce a mamince lékaři sledována, ale nikdy jsem to nespojovala s tím, že by snad mělo být samozřejmostí, že bych i já onemocněla. Pravidelně jsem chodila na kontroly a také se sama doma vyšetřovala. Jednou jsem si nahmatala bulku, a tak jsem šla hned k lékaři. Proto se tolik dbá, aby ženy prováděly samovyšetření. Nádor se může rychle spustit a v tu chvíli vám to, že se sama kontrolujete, může zachránit život.

Pomohlo vám v onemocnění to, že jste připravovala vojáky na mise?

Když projdete osmi chemoterapiemi, tak vás už pak žádný lékař nenaočkuje na to, abyste jela do cizokrajných zemí. A já jsem přemýšlela, jak to udělat, jak se můžu před ty chlapce postavit a mluvit o tom, jak mají misi zvládat, když jsem tam s nimi nebyla. A odpověděla jsem si jiným příkladem. Dvakrát mě rodil muž. A ten přece nikdy sám nerodil, a přesto byl skvělý porodník. V tu chvíli mi to došlo. Já jsem si svou misi prošla tou chemoterapií, kdy jsem nebyla vždy úplně v pohodě a nebylo to jednoduché. A v tu dobu jsem jim mohla říkat věci jako psycholog. Pak jsem se jim přiznávala k tomu, že jsem po operaci prsu a že mám za sebou léčbu. Vyplatilo se mi to, z jejich strany se mi dostalo obrovské důvěry.

Pamatujete si, co vám proběhlo hlavou, když jste na to přišla?

To, co mě v tu chvíli napadlo, vám snad ani nemohu říct. Ale pořád mi v hlavě blikalo, že to není možné. Ještě předtím, než bylo jasné, že jde o zhoubný nádor, jsem seděla v nemocnici a čekala na vyšetření. A bylo tam takové to nemocniční lino, to s těmi tečkami. Začala jsem v nich hledat tvary, pozitivní obličej. Říkala jsem si, že když uvidím smajlíka, tak bude vše v pořádku. A místo toho jsem tam viděla jen smutné obličeje. To bylo znamení, že to nebude pěkné.

Foto: Jan Martinec

Zuzana na křtu kalendáře Bellis

Byla vám k něčemu platná vaše psychologická praxe?

Mám vystudovanou vysokou vojenskou školu a na ní psychologii. V době, kdy jsem měla chemoterapie, jsem se akorát chystala na zkoušky z obecné a klinické psychologie, takže to bylo takové zvláštní. Ale s tou holou hlavou a oteklým obličejem jsem se v posteli obklopila knihami, jako je Psychologie onkologie, Psychologie bolesti nebo Třetí poločas, což je román plný úvah o smrti. Pomáhalo mi to studovat a číst. Nikdy totiž nezáleží na dané situaci, ale na našem postoji k ní.

Je to výhoda, vědět z psychologického hlediska, jak se s tím poprat?

Není. Naopak – to, že si člověk může všechno sám analyzovat, může být občas na obtíž. Manžel mi vždycky říká: Zuzi, a když ty těm lidem sama radíš, dodržuješ to pak taky? Já totiž lidem často radím, aby se v těžkých situacích nadechli, udělali si chvilku čas pro sebe a uklidnili se. To je sice hezká myšlenka, ale člověk musí začít sám u sebe.

No právě. Vždycky je jednodušší radit ostatním než to aplikovat na sebe. Jak vaši nemoc vzala rodina?

U manžela to bylo rychlé. Řekla jsem mu totiž, že si jen odskočím na zákrok a hned se vrátím. Myslela jsem, že mi vezmou jen kousíček. Nečekala jsem, že to bude tak radikální a přijdu o prso. S manželem jsem to pak probírala celou noc. Potřebovali jsme o tom hovořit. Tenkrát mi řekl: Zuzi, mám tě rád takovou, jaká jsi. Jestli tam bude prso, nebo nebude, na tom nesejde. Spousta lidí i doktorů pak do mě začalo hučet a ptát se, jestli si nechám udělat rekonstrukci.

A nechala?

Nenechala. A ani nechci. A právě i díky tomu, že mě můj manžel podpořil. Já jsem sice letos Srdcerváčem, ale tím mým srdcerváčem je můj manžel Miloš. Během nemoci je moc důležitá podpora blízkých. Lidí, kteří ve vás věří, podpoří vás a nabídnou náruč k vyplakání. Emoce musí ven, nikdy není dobré je zadržovat.

Mluvila jsem s jednou mladou pacientkou. Když přišla při léčbě o vlasy a později o jedno prso, musela se vyrovnat s tím, že přišla o svoji ženskost. Vy jste to tak neměla?

Ještě před rakovinou jsem zažila jiný zákrok, který také bývá spojován se symbolem ženství. A nemám pocit, že bych o něj přišla. To je stejné jako se smyslem života. Jaký má náš život smysl? Takový, který mu vy sama přisoudíte. Když ho spojíte s dětmi, tak jen co vylétnou z hnízda, smysl života ztratíte. Když ho spojíte s prací a najednou do ní nemůžete, taky máte pocit, že je smysl života pryč. A jestli si žena řekne, že smyslem jejího ženství jsou prsa a vlasy, má to tak mít.

To máte asi pravdu. V čem ho tedy vidíte vy?

Je to o tom, co vyzařujete. To jste přece vy! Všechno, co o mně napíšete, že jsem podplukovnice v záloze, že jsem manželka, matka, onkologická pacientka… Nic z toho nemluví o tom, jaká jsem uvnitř. Prostě záleží, jak to pojmete. Když se narovnáte, já se vám dívám do očí a nevidím přece, jestli máte prsa, nebo ne. Koukám na vás, jaká jste. Co z vás vyzařuje. A to prsa nedělají. Ale je pravda, že spousta mladých pacientek to může brát jinak.

Foto: Jan Martinec

Zuzka se také stala jednou z tváří charitativního kalendáře Bellis. Jeho výtěžek jde na podporu mladých pacientek s rakovinou prsu

Měla jste vůbec někdy během nemoci pocit, že vám docházejí síly?

Mám jeden hodně silný zážitek. Psal se rok 2006 a já jsem měla poslední cykly chemoterapie. Prvnímu cyklu jsem říkala zvracecí, druhému nechodící. Vystihovalo to perfektně, jak jsem se v tu chvíli cítila. Nemohla jsem totiž přejít přes celý pokoj. A měla jsem dvanáct kouzelných oliv. Snědla jsem dvě a šla umýt talířek. Po nějaké době jsem snědla další dvě a šla umýt hrneček. A tak, jak jsem se sama plazila po bytě, jsem jednou otevřela šuplík, kde jsem našla medaili se znakem čtvrté brigády s mottem Tam, kde jiní nestačí.

Z toho úplně mrazí. Jako kdybyste to měla v tu chvíli najít.

Ano. Pro někoho to může znít obyčejně, ale já jsem si uvědomila, že jsem získala červený baret, a v tu chvíli jsem si vzpomněla na slova velitele, který mi říkal: Zuzano, uzdravte se, já na vás počkám! Hlavou mi běhalo, že můj velitel má ve mě důvěru, můj manžel mi věří, a najednou mi na paměti vytanula vzpomínka na to, jak táta sloužil u paragánů a říkal mi: Víš, Zuzko, když si myslíš, že nemůžeš, tak ještě můžeš. A když nemůžeš, pak pořád ještě můžeš. A když si pak myslíš, že meleš z posledního, ještě máš dost sil. Takhle mě vychovával a v tu chvíli jsem si řekla, že to zvládnu.

Vy jste ale bojovník a závodník i na sportovní rovině, začala jste aktivně běhat. Kdy?

Ono tam hrálo roli více aspektů. Léta jsem se věnovala i výživovému poradenství, doplňkům stravy a životnímu stylu vůbec, také jsem to studovala. To bylo mé téma. Zaměřila jsem se na osteoporózu. Jednou jsem si řekla, že kosti se zahušťují také pohybem! A že mi bude padesát, tedy nejvyšší čas začít něco dělat. Všechny mé kamarádky, co v tu chvíli běhaly, mi vždycky přišly jako blázni. Ale najednou jsem začala i já a pohltilo mě to.

Foto: archiv Zuzany Nemčíkové

Zuzka běhá závody seriálu RunTour. Získala dokonce už tři tituly Zlatý RunTour Master

Získala jste dokonce i titul Zlatý RunTour Master.

Ano. Vlastně mě k tomu, běhat závody RunTour, dovedl jeden pán, který mi řekl, ať to zkusím, že to není taková masovka jako některé jiné závody, které jsou třeba v Praze. Tak jsme se na první ročník přihlásili s dětmi a manžel nám dělal logistiku. Další rok jsme se přihlásili už na celý seriál RunTour. Je to takový rodinný běh a motto bylo Pro nadšené a zkušené. A z nás nadšených se stali zkušení. Tam jsem právě získala Zlatého RunTour Mastera.

Pomáhal vám běh při nemoci?

Ano. A to jak psychicky, tak hlavně fyzicky, na lymfatický systém. Začala jsem běhat i po další recidivě a chemoterapii. Jen co mi chemoška odpadla, nazula jsem tenisky a šla běhat. Dokonce jsem pak obhájila i dalšího Zlatého RunTour Mastera.

Obdivuji vás, že jste měla po chemoterapii sílu běhat. Někdo nemůže ani chodit.

Povím vám, jak jsem ale předtím vypadala. Svěšená ramena, pohled zespoda, jako kdybych potřebovala nějaká psychofarmaka. Tak jsem se i cítila. Ale když jsem se oblékla na běhání, vyšla jsem ven před barák a narovnala jsem se, tělo najednou začalo uvažovat jinak. Třeba po pěti dnech na terapii mě bolelo úplně všechno. Cítila jsem i to, kde přesně jsou játra. Tak jsem si říkala, jen ať mají důvod mě bolet, já jim dám pořádně zabrat! Šla jsem běhat a najednou mě to bolet přestalo. Vrátila jsem se jako jiný člověk. Měla jsem sílu. Jinak mi to myslí, protáhla jsem si jak tělo, tak mozek. To ty endorfiny. Ale kdybyste mě viděla chvíli předtím, v pokoji mezi čtyřmi stěnami, řekla byste, že to nejsem já.

Máte čtyři děti. Přemýšlíte někdy nad tím, co bude?

Občas se v noci budím, ale uvědomila jsem si, že kdybych na to myslela, nespala bych už vůbec. Pokud bych rozvíjela tyhle myšlenky… Ale přece ani vy nevíte, co zítra bude. Navíc ve chvíli, kdy onkologické onemocnění začne roztáčet kolo emocí, tak se to začne všechno nabalovat a pak se z toho akorát můžete zbláznit.

Věříte v psychosomatiku?

Určitě. Nejsme ale cvičení jogíni, abychom si řekli: Tak, nic se neděje, jsem v pohodě. Ale ovlivnit to jde. Přes chování. Už jen postavením těla. Že se narovnáte a stáhnete ramena. Pokud chcete zlepšit psychiku, pomůže vám změna chování. Nadechnout se, zazpívat si, vykročit, nazout si tenisky a jít zase běhat. Nezáleží na tom, jak daleko poběžíte. Důležité je, abyste to udělali.

Inspiroval vás přístup Zuzany Nemčíkové?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama