Hlavní obsah

Příběh Jany: 4 vlastní děti, další v péči a místo civilizace pustina

Foto: archiv Sdružení Neratov

Ženy, které neváhají žít život jiných – vpravo Jana Němcová

Sbalila se i se svými čtyřmi dětmi a odstěhovala se z civilizace do pustiny. Žena, která svůj život zasvětila pomoci handicapovaným, má pro strach uděláno. Je matkou, pěstounkou i předsedkyní sdružení. Co jí dodává energii a proč pomáhá těm, o které není zájem?

Článek

Je tomu pětadvacet let, co v malé vesnici Neratov, která je dnes součástí Bartošovic v Orlických horách, farář Josef Suchár založil organizaci sociálních služeb Sdružení Neratov. Jeho cílem bylo navrátit život vysídlené obci, která po odsunu německého obyvatelstva v letech 1945 až 1946 téměř zanikla, a obnovit poničené poutní místo smíření v Neratově. (Tato poutní tradice sahá až do 17. století.) Odvážný nápad? Jistě! Zvlášť když se to všechno ještě spojí s pomocí handicapovaným a jejich začleněním do společnosti. Proto farář sám sebe označuje za „šíleného“.

Přesvědčil totiž dvě rodiny s dětmi, aby se do zmíněné vesnice, kde ani nebylo kde bydlet a domy byly v dezolátním stavu, přestěhovaly. Z civilizace do pustiny – v podstatě bez vybavení. Rodiny Jany Němcové a Marie Malíkové to rozhodně neměly lehké. A přesto se ještě rozhodly, že budou pomáhat druhým, respektive vezmou si do pěstounské péče další děti, a to s mentálním postižením. Jedna z nich své zásadní rozhodnutí popisuje úplně jednoduše.

Foto: Jan Nechvíle

Neotřele rekonstruovaný a nikdy nezamčený kostel se skleněnou střechou v Neratově

Foto: Jan Nechvíle

Obnova kostela a obce se nedělala pro postižené, ale společně s nimi

Přemýšlet? Nebylo o čem

„Vyrůstala jsem v rodině, kde bylo normální pomáhat druhým. Jako zdravotní sestra jsem pracovala v dětském domově, odkud mám povědomí, jak se mají děti, které vyrůstají bez rodinných vazeb. Navíc Orlické hory byl můj druhý domov. Od dětství jsme zde trávili s rodiči celé prázdniny. V porevoluční euforii přišel do tohoto kraje páter Josef Suchár s myšlenkou obnovy Neratova – a nedalo mu moc námahy nás získat ke spolupráci,“ vypráví o začátku svého působení v malé vesničce zdravotní sestra Jana Němcová, která v současnosti zastává roli předsedkyně Sdružení Neratov. Toto sdružení je spojováno s lidmi s handicapem, ke kterým má Jana Němcová velmi blízko.

Foto: Jan Nechvíle

Neratov měl na začátku 90. let jen dva stálé obyvatele

Foto: Jan Nechvíle

Rodinné zázemí dnes poskytuje práci desítkám lidí, a to nejen s mentálním postižením

Něco, co musíte cítit…

„Když jsme se rozhodli pro pěstounskou péči, věděla jsem, že v ústavech a dětských domovech žije hodně dětí, které nemohou být z různých důvodů osvojeny. Nechtěli jsme děti, o které byl zájem, tedy zdravé a krásné. Chtěli jsme pomoci právě těm, které by se do rodiny nedostaly,“ popisuje odvážná žena s tím, že v době, kdy se do vesnice přestěhovala, měla její rodina čtyři vlastní děti ve věkovém rozmezí jeden rok až 14 let.

Životní podmínky v té době byly tvrdší. Děti si však zvykly – na prostředí i nové členy rodiny, ke kterým společnost mnohdy přistupuje s nepochopením způsobeným nevědomostí. Od porevoluční doby, kdy nebylo obvyklé běžně vídat lidi s postižením, se to, aspoň snad, obrací k lepšímu. Pěstounů je však stále málo – ne každý totiž tuto úlohu zvládne.

Foto: Jan Nechvíle

Chráněné dílny vyrábějí to, po čem je poptávka

Foto: Jan Nechvíle

Prostory dílen na Kopečku v Bartošovicích působí jako oáza klidu

Dítě čekající na smrt

„Pro nás všechny náročné období plné emocí představovala operace srdce našeho Romana, dítěte s Downovým syndromem. Zákrok byl velmi riskantní, bez operace však Romanovi zbývalo tak půl roku života,“ vypráví Jana Němcová s tím, že lékaři s operačním zásahem zprvu váhali, ale pak se rozhodli jednat.

„Průběh operace byl velmi dramatický, ale nakonec vše dobře dopadlo. Dnes je to již patnáct let,“ usmívá se předsedkyně Sdružení Neratov, která veškerý svůj volný čas věnuje ostatním. Buď v chráněných dílnách, nebo u sebe doma. Když už ale přece jen „vyšetří“ nějakou tu minutku jen sama pro sebe, vyráží na houby.

Foto: Jan Nechvíle

Pokud potřebujete pro firmu třeba netradiční vánoční dárky, tady vám je vyrobí na míru

Foto: Jan Nechvíle

Práce, která baví a způsobuje radost. Je něco víc?

Jací by pěstouni měli být?

Podle vlastních slov sice není žádný mykolog, ale miluje les a zbytek roku vzpomíná na procházky s košíkem v ruce. „Pak si taky ráda užívám večery, když se celá rodina uloží ke spánku. A to sleduji nějaký film, čtu a užívám si klid,“ ještě popisuje Jana Němcová, která na otázku, co by vzkázala lidem, kteří uvažují o pěstounské péči, překvapivě skromně odpovídá.

„Je troufalé, abych v tomhle směru někomu radila. Myslím, že na prvním místě je rozhodnutí. Pak zkontaktování s příslušnými institucemi. Nutno dodat, že v dnešní době je velmi dobře propracovaná příprava pěstounů a je povinná,“ dodává sestra, pro niž je projekt chráněných dílen, který mimo jiné podporuje i Česká spořitelna, vším.

Foto: Jan Nechvíle

Možné je všechno. Jistá firma si jako dárek zaměstnancům k Mikuláši objednala pytlíky s uhlím

Foto: Jan Nechvíle

Ruční práce niky neomrzí

Obnova poutního místa den po dni

„Žijeme přítomností a já vždy říkám, že čas ukáže. Jsem však ráda, že v naší rodině panují dobré vztahy a můžeme se spolehnout jeden na druhého. Doufám, že to tak zůstane i nadále,“ usmívá se pozitivně naladěná Jana Němcová, kterou navzdory tomu, co všechno nese na svých bedrech, spíš trápí nedostatečná doprava v Neratově, ve kterém v srpnu roku 2016 žilo asi šedesát obyvatel přihlášených k trvalému pobytu.

„Potřebujeme dopravit handicapované zaměstnance do dílen, děti do školy, k lékaři, na nákupy. Hodně jsme se snažili prorazit na kompetentních místech, ale zatím bez velkého úspěchu,“ s lítostí v hlase uzavírá žena, která kdysi následovala „šíleného faráře“.

Udělali byste něco takového i vy?

ynezorPumanzeSaNyknalC