Hlavní obsah

Monika (51): Alkoholičkou jsem byla 10 let a okolí si toho nevšimlo

Foto: archiv Moniky Plocové

Monika Plocová

9. 11. 2017

Začalo to v dětství, kdy měla problémy se sebevědomím. První dvojku vína si dala v sedmnácti letech a rychle pochopila, že tohle je něco, co uvolňuje a zvyšuje sebevědomí, ale zároveň, že je to i možná cesta do pekla. Monika Plocová už tehdy cítila, že má k alkoholismu sklony.

Článek

Každý, kdo si dá jednou začas skleničku, má vlastně stále jednou nohou nakročeno k tomu, stát se alkoholikem. Záleží pouze na tom, jestli tomu okolnosti napomohou, jako to bylo v případě Moniky Plocové (51). Ta ale měla štěstí v neštěstí: našla v sobě totiž dostatek síly, aby závislost nejen porazila, ale zároveň v tom našla i svůj smysl života. Rozhodla se, že bude pomáhat dalším lidem, kteří alkoholu propadnou. Ví, o čem mluví, alkoholičkou byla deset let. Před sedmi lety si tak otevřela první soukromé sanatorium pro závislé na alkoholu v České republice.

Je člověk schopen sám na sobě vypozorovat, že má s pitím problém?

Já jsem si to poprvé uvědomila asi ve dvaceti, ještě před svatbou. Chodili jsme tehdy tak jednou za dva dny, občas i denně na diskotéky a domů jsem dorazila vždy napitá. Nešla jsem tehdy pod nějaký litr vína. A když se pořád probouzíte s tím, že vám není dobře, začnete přemýšlet, co to vlastně děláte. Jenže pak se zase dostanete do prostředí, kde se dokážete uvolnit jedině se skleničkou. A tím se octnete v bludném kruhu.

Nerada bych to zlehčovala, ale mně to trochu zní jako bouřlivé mládí, kterým si projde spousta lidí.

Ano, ale pak jde o to, jestli to dokážete zastavit, jestli to je skutečně jen jednou kapitolou ve vašem životě, anebo to zanechá tak hlubokou stopu, ze které se rozvine dlouhodobější problém.

U vás se to ale na chvíli uklidnilo, když se vám narodily děti. Co se stalo pak?

Tehdy jsem problém neměla. Ale po nějakých sedmi osmi letech se potíže objevily znovu. Bylo po revoluci, manžel začal podnikat, byl neustále v práci a já seděla doma. Že je to malér, jsem si uvědomila zhruba tak čtyři roky předtím, než jsem se začala léčit.

Co se ty čtyři roky dělo?

Bylo to příšerné. Tušila jsem, že mám problém, vnitřně jsem to věděla, ale snažila jsem se to nevědět a vůbec tu myšlenku od sebe všemožně odhánět. Často jsem volala mamince nebo kamarádce, že jsem zase vypila více než čtyři dvojky. A ony mi na to odpovídaly: „Tak to příště nepij a hotovo.“ Mně samotné nebylo se sebou dobře. Pak se nemůžete ani sami sobě podívat do očí. Stojíte před zrcadlem a říkáte, že večer si už tu skleničku nedáte. Jenže druhý den ráno tam stojíte zase. S tím samým pocitem. Byla jsem pak děsně ráda, když to doma prasklo. Na léčení jsem odjížděla rozporuplná, plná úzkosti a strachu, ale zároveň i úlevy, že to konečně skončí.

Foto: archiv Moniky Plocové

Monika Plocová si sama prošla závislostí na alkoholu, teď ze svých zkušeností může čerpat při pomoci druhým

Jak může vůbec někdo před svým partnerem tajit, že pije?

Spíš než že to člověk tají, je problém v tom, že ten druhý to nevidí. To je nešvar dnešních rodin, které jsou uspěchané, lidé v nich nekomunikují, nesdílejí základní věci. Pak si nevšimnou něčeho tak zásadního, jako je závislost. Nevím, jestli to manžel tenkrát nevěděl, neviděl nebo to vidět nechtěl. Zpětně si říkám, že je to vlastně zázrak, že mi na to deset let nikdo nepřišel.

Pro mě je to naprosto nepochopitelné, že člověk nepozná, že ten druhý vedle něj se mění.

To, že jeden propadne alkoholismu, je vlastně jen důkaz, že v rodině něco nefunguje. Člověk nezačne pít jen tak, vždy tomu něco předchází. U mě to byly třeba úzkosti ze samoty, že jsme s manželem nežili spolu, ale vedle sebe.

Jaké mohou být další spouštěče?

Mnozí z nás v sobě mají nevyřešené záležitosti. Různé bolesti a trápení. Jsou to třeba problémy z dětství, často to může souviset s dominantním otcem nebo zase příliš pečovatelskou matkou. Může to vyvolat nějaká situace z minulosti, autonehoda nebo zneužívání. Když si to člověk nese v sobě, tak se to v něm kumuluje a výsledkem může být nějaké psychosomatické onemocnění anebo právě podlehnutí alkoholu, případně jiným návykovým látkám.

Říkám si, že vlastně každý, kdo si někdy dá skleničku, je alkoholik. A závisí to na chvíli, kdy to člověk nezvládne.

Já mám na to takovou pomůcku. Představte si čtyři drátky, které když se secvaknou dohromady, rozsvítí se žárovka alkoholismu. Jedním tím drátkem jsou naše dispozice, ty jsou prokázané, stejně jako geny. Pak je to výchova, v čem vyrůstáme – pokud je alkohol na denním pořádku, je jasné, že k tomu v dospělosti budeme inklinovat taktéž. Dále je to sociální prostředí – v čem dítě žije, jak se k němu chovají. No a v poslední řadě je to nastavení organismu.

Jsou ženy k alkoholismu náchylnější?

Neřekla bych vyloženě náchylnější, ale závislost u nich vzniká rychleji a jednodušeji. Muži jsou více racionální, jsou schopní na tom ratiu stát, to my jsme více emotivní. My za těmi emocemi lítáme, no a pak je i zapíjíme.

A co fenomén zelených vdov?

To je jasný příklad, že nezáleží na tom, kdo co má, ale že je to o kontaktu a sdílení. Muž je od rána do večera v práci a vytrácí se pouto a komunikace. Mnoho lidí také pije, protože žijí život někoho jiného a ne ten svůj. V dětství a v dospívání vás okolí a nejbližší utvářejí podle toho svého a vy nemáte šanci říct, co byste skutečně chtěli. U nás v sanatoriu se snažíme klienty navrátit k vlastním pocitům a tomu, co skutečně chtějí. Přitom mnozí z nich ani nevědí, co to pocity jsou! Dovedete si to představit?

Ne, vůbec.

Oni racionálně vědí, co musí dělat, a najednou přijde léčba, která spočívá mimo jiné i v tom, že si mají vymyslet, co by vlastně oni sami chtěli. V čem je jim dobře, pohodlně, co je baví. Znám to velmi dobře sama za sebe. Do třiatřiceti let jsem žila život, který po mně chtěli jiní, nejprve maminka, potom manžel. Pak to ale byl zajímavý zlom. Po měsíci, měsíci a půl léčení jsem najednou v sobě začala vnímat sama sebe. To jsem do té doby neznala. V rámci léčby jsem si uvědomila, že mám v sobě hrozně moc empatie a že mě baví s lidmi pracovat. Došlo mi, že to je mé poslání.

Foto: Dmytro Zinkevych, Shutterstock.com

Člověk, kterému je všechno jedno, si pro pomoc nepřijde

Vy jste pak ještě dlouho spolupracovala s léčebnou.

Ano, sama jsem si prošla léčbou a následně jsem tam dělala deset let terapeutku, později odbornou terapeutku. To mě ponouklo sestavit, co je podstatou závislosti. Člověk, který se sem přijde léčit, musí být rozhodnut, že už nechce dál žít ten život, jaký doposud žil. Pak pracujeme na osobnostní změně člověka. To je základní rozdíl oproti ústavním léčebnám, kde proces trvá tři měsíce a my to máme na třicet tři dní. Ten model čerpá nejen z mých zkušeností, ale i z Ameriky, kde tato léčba probíhá dvacet osm dní. Máme tu psychoterapeutické skupiny, jógu, autogenní trénink, životopisné skupiny a mnoho dalšího. S každým klientem jednáme individuálně, aby byl schopen pojmenovat problém a odcházel s tím, že už nechce pít. To je ale jen krok jedna. Pak musí ještě docházet na doléčování, na ambulantní péči. To trvá ještě další rok.

Vy jste svůj problém přijala dost statečně, alespoň se mi to zdá. Co když si ale někdo nepřipouští, že je alkoholik?

Pak je otázka, jestli je už ten správný čas na léčbu. Člověk musí dojít dna, kde si řekne, že to už takhle dál nejde. Že buď umře, anebo se půjde léčit. Tak jsem to měla já. Když v sobě pocítíte problém, není ponižující si říct o pomoc. Ale pokud jsou ti lidé uzavření a ten problém neslyší, tak ještě asi není jejich čas. Je to sázka do loterie. Ale od toho je okolí, které by mu to mělo zrcadlit. Nakonec ale člověk musí přijít sám. Anebo nepřijde a umře.

Je to nutné? Nechat to zajít tak daleko a padnout na dno, ze kterého je to jen krok ke smrti?

Není.

Jak tomu bližnímu tedy můžu pomoct? 

Dost záleží na tom, jakou má ten daný člověk emoční inteligenci. A také jak je zralý, jak má nastavenou morálku a charakter. Také jak je na tom se svědomím. Když hodně piju, tak přece nežiju podle nejlepšího svědomí. To by přece člověka mělo trápit. A pak je schopen přijít si pro pomoc. Člověk, kterému je všechno jedno, si pro pomoc nepřijde. Neslyší ani na okolí, takový člověk prostě chce pít. Nechce v životě nic řešit.

A co mám dělat, když vidím, že někdo z okolí nad sebou ztrácí kontrolu?

Rozhodně to nepřehlížejte. Naopak ho s tím konfrontujte, povídejte si s ním a směřujte ho k tomu, aby chtěl pomoc. Primární je, aby věděl, že vám na něm záleží a že víte, že má problém.

Můžu mu jako první pomoci já? Třeba tím, že přestanu pít s ním?

Záleží na tom, jak moc to u něj už je rozjeté. Všechno, co člověk pro toho druhého udělá v souvislosti s tím, aby nepil, je samozřejmě krásný počin. Když to nepomůže, pak je třeba dalších kroků. Důležité je, aby člověk, co se léčí, měl suchý dům. Tedy domácnost, kde se nenachází ani kapka alkoholu.

Jsou rozdíly mezi tím, jak se s alkoholismem svého protějšku vyrovnávají ženy a muži?

Ženy jsou více pečující, ty se snaží s tím chlapem držet a pomoci mu – a to i přesto, že projde třeba pěti léčebnami. Pak je otázka, proč s ním pořád drží? To nedokáže odejít? Když zjistí chlap, že je jeho žena alkoholička, přistupuje k tomu stylem: „Tak to zkusíme a uvidíme. Když to nevyjde, tak si najdu jinou ženskou.“ Pro chlapa je jednodušší ze vztahu odejít. Samozřejmě jsou i výjimky. Vždycky záleží na tom, jestli má v sobě více ženského, nebo mužského principu.

Jak na to nahlíží společnost?

Když pije muž, bývá to spíše tolerováno. Když ale pije žena, je to strašná ostuda. Hodně lidí na ni kouká jako na slabocha, to se u chlapů neděje. O alkoholismu se stále moc nemluví a informovanost a prevence tu nejsou vůbec dobře dělané. Je ale důležité říct, že jakmile do vztahu vstoupí alkohol, je to známka, že je něco špatně. Krom léčby alkoholismu je nasnadě i rodinná nebo partnerská terapie. Vztah bude muset pravděpodobně začít fungovat na jiných hodnotách než dosud.

Jakých varovných signálů bychom si na lidech měli všímat?

Já bych to řekla jednoduše. Je důležité všímat si vlastního partnera nebo i dítěte. Jestli se chová normálně. Jestli se neobjevují výkyvy chování, nechodí domů každý den s alkoholem v dechu. Když si denně nalévá u televize skleničku, musím zbystřit. Schovávání alkoholu, o kterém se mluví, bývá až v pozdějších stadiích.

Je nějaká obecná charakteristika alkoholismu?

Ve chvíli, kdy vám začne vadit ve zdravotní sféře, sociální, finanční, partnerské. Jakmile vám někdo zrcadlí problém, doktor vám třeba pití zakáže a vy to neuposlechnete, je to průšvih a je třeba to řešit. Okolí může napomoci tím, že si toho všimne a bude s člověkem mluvit tak, aby ho to motivovalo se sebou něco dělat. Když to nepomůže, pak ho nechat padnout.

Dá se zjednodušeně říct, že dokud nezasahuje do běžného života, je to v pořádku?

V pořádku ne, ale není to úplně průšvih. Ten nastává, když člověk začne pít alkohol za tím účelem. Že jde na party ne proto, aby se viděl s přáteli, ale proto, aby se tam opil, aby unikl od problémů, uvolnil se. Na setkání chodíme kvůli lidem, ne pití.

A jak se o problémech s alkoholem mluví u vás doma?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama